Nad obzorem kdesi v dálce proťal noční tmu nachový pruh úsvitu. Tváří v tvář jeho majestátu hvězdy, strážkyně odcházející noci, úžasem zbledly a začaly se s postupujícím svítáním vytrácet, aby uvolnily své místo na obloze oslnivému slunečnímu kotouči. Kraj, stále ještě ponořený do ticha noci, počal prosvítat ospalým ranním světlem a zahalil se přikrývkou mlžného oparu. Korunou této úchvatné a tajuplné scenérie byl zářící nachový pás ranních červánků.

Na skále nad strží, nedaleko svého příbytku, v místě s nádherným výhledem do krajiny, seděl na kameni Adam a hleděl upřeně tím směrem, kde slunce již brzy započne svou každodenní pouť. Byla ještě hluboká noc, když procitl. Eva, ač těžký život vepsal se jí do tváře, stále ještě krásná, oddychovala pokojně na loži po jeho boku. Potichu se vytratil do šera blížícího se rána a intuitivně zamířil na své zamilované místo s úchvatným výhledem a usedl tam jako pán a vládce na svůj kamenný trůn, majestátně vyvýšený nad okolí. Usedl, zahleděl se do dáli, tam kde dosud temná obloha znenáhla počala prosvítat červánky, věštícími nastávající úsvit a jal se přemítat. Jen zde, na skále čnějící do vysoka nad okolím, měly jeho myšlenky dost prostoru pro vzlet a volný pohyb. Přemítával tu často, nad ránem, s pohledem upřeným směrem k východu.

Tam někde v dáli je Ráj. Je to už tak dávno, že to snad ani již není pravda. Za ta léta měl spoustu času přemýšlet o tom, co se tenkrát událo. Začalo to docela nevinně, slovem, jež bylo na počátku všeho, Jeho vlastním slovem, jež bylo Jím samým, prvotní příčinou všeho, dobrého i zlého. Stačilo slovo a bylo světlo, povstal řád světa, stvořil jím moře i zemi, světla nebeská i tvory pozemské, duše živé, jednu každou podle pokolení jejího. Řekl též: „učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho, a ať panuje nad rybami mořskými, nad ptactvem nebeským i nad hovady a nade vší zemí i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi,“ a stalo se. Učinil jej k obrazu svému, avšak nevědoucího, podobnému spíše zvěři, jíž měl vládnout jako vůdce smečky svojí fyzickou silou. Stvořil ladné gazely i lačné tygry, kteří je požírají, stvořil vlky i lidi, aby dle téhož zákona byli sobě vlkem. Učinil člověka k obrazu svému, avšak nevědoucího, aby nemohl se tázat po smyslu, proč On, Vševědoucí, stvořil tak krutý zákon, zákon džungle, aby člověk požíral a byl požírán a nepřemýšlel o tom, aby skákal bezstarostně po louce jako gazela jen pouhý okamžik předtím, než se jí do hrdla zatnou ostré tygří zuby. Aby se nemohl ptát, proč je Bůh tak krutý, že s tak potměšilou morbidností dává svým dítkům život, aby je o něj vzápětí připravil.

„Štípil pak byl ráj v Eden na východ a postavil tam člověka, jehož byl učinil, též strom života i strom vědění dobrého a zlého.“ Ze všech stromů rajských člověk mohl plodů volně trhat a jíst je, nikoli však plodů ze stromu vědění, neboť, dle Jeho všemocných slov, „v kterýkoli den by z něj jedl, zemřel by smrtí.“ Poslechl. Byl nevědoucí, člověk stvořený k obrazu Božímu, neptal se, proč Bůh otec mu cos zakazuje, nechápal ani, co znamená zemřít. Šťastně žil v ráji nevědomosti, neb vědění jej netížilo, neb blahoslaveni jsou chudí duchem. Neptají se. Nepochybují. Nemyslí. Neuvědomují si své bytí, ani kruté zákony, jimiž se jejich bytí řídí.

„Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě: Takliž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme. Ale o ovoci stromu, kterýž jest uprostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.“ Blahoslavená žena duchem chudá! Poslechla rozkazu Božího a neptala se, neb myšlenky žádné netížily čistou mysl její. „I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí. Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevřou se oči vaše a budete jako bohové, vědoucí dobré i zlé.“

Měl pravdu, nejchytřejší ze všech živočichů polních, nezemřeli. Poznali však, že jsou smrtelní, že v rukou všemocného, krutého Boha jsou jen prachem a v prach se zas navrátí. Poznali svoji nahotu, svoji nahou zvířeckost, bestii v sobě a pokusili se jí skrýt. Bůh propadl v boží hněv, všemocný a krutý, před nímž není úniku, neb bez Jeho vůle nesejde ani s hlavy vlas. „Zlořečil hada nade všechna hovadí a nade všechny živočichy polní; po břiše svém plazit se uložil mu a prach žráti po všechny dny života jeho.“ Nepřátelství položil mezi něj a ženu, ženě uložil bolest, s níž rodit bude děti, a odňal jí vlády nad sebou, jíž přiřkl muži, spolu se zlořečeným osudem s bolestí jíst po všechny dny života svého a v potu tváří své chléb svůj dobývat, dokud nenavrátí se do země, z níž byl vzat, neboť jen prach je a v prach se zas navrátí. Krutá, ale poněkud zbytečná poznámka, řekl si pro sebe člověk. To poznal jsem již sám. A v duchu dodal: Vida, ani Všemocný není pánem sám nad sebou, neovládá svůj hněv a dává mi tak poznat svoji pravou krutou tvář. Stvořil bestie a bestiální zákon džungle, neb bestie dřímá i v jeho vlastním nitru, tak jako v nitru každého člověka, jejž stvořil k obrazu svému. 

Zaslepen hněvem až po chvíli Vševědoucí pochopil: „Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé, pročež nyní, aby nevztáhl ruky své a nevzal také z stromu života a jedl by, i byl by živ na věky, vyžeňme jej!“ A tak vyhnal člověka a osadil zahradu Eden cherubíny, slepě poslušnými, k východní straně s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhali cesty k stromu života.

Na východním obzoru objevily se první paprsky vycházejícího slunce, jako záblesky hrozivých plamenných mečů v rukou Bohu fanaticky oddaných, všeho schopných cherubínů, oné kohorty zuřivých zaslepenců; paprsky hrozivé a krásné, jako celé boží dílo, jimi matně osvětlené, Adamovu zraku se otevírající, ležící mu u nohou. Tam někde v dáli je Ráj. Byl z něj vyhnán a odsouzen k těžkému životu. Přestál však boží hněv, nestěžuje si. Bůh, jeho krutý otec, určil mu bolest a smrt, ale to nejcennější mu už vzít nemohl: vědění. Kdyby zůstal nevědomým, mohl by tam zůstat, leč on pozřel onoho plodu, na ochutnání trpkého, leč plného tisíců chutí a vůní. Pozřel a namísto dětinské poslušnosti, sladkého bezbolestného otroctví, pohodlné nevědomosti, zvolil bolestnou a nepohodlnou cestu vědění, cestu vlastní svobody. Svoboda i vědění sice bolí a unavují, ale nyní je to on, kdo rozhoduje o svém životě, je jeho tvůrcem, má za něj zodpovědnost, má svobodnou vůli.

Bůh uložil mu v den vyhnání z Ráje bolest a tíži života, avšak stejně jako nezemřel po pozření plodu ze stromu vědění, tak i onou bolestí a tíhou je především tíha vlastní zodpovědnosti, bez větších problémů snesitelná člověku vědoucímu. Bůh rád lže, avšak on mu nemusí již bezvýhradně věřit, nemusí být pouhým zaslepeným věřícím, oddaně v souladu s vůlí boží jdoucím jako ovce na porážku, neboť přivlastnil si dar největší, dar vědění, jenž je cennější jakékoli pohodlné a sladké nevědomosti; dar, jímž postaven byl na roveň Bohu a teprve tehdy dotvořen ke skutečnému obrazu božímu. Rozum není jen lidská malichernost, rozmar, vždyť i sám Vševědoucími si jí se svojí andělskou kohortou žárlivě střeží pro sebe, neb je pramenem jeho božství. Nevědoucí bytosti jsou možná šťastné ve svém konání, jsou bezstarostné, leč s myslí čistou, nezatíženou jedinou chmurnou myšlenkou, požírají se navzájem. Jedině rozum krotí šelmu v člověku, jen vědění staví bezpečnou hráz zákonu džungle.

Nad obzor se vyhoupl ohnivě rudý sluneční kotouč. Kraj zaplavilo měkké ranní světlo. Tam někde u jeho nohou, spletených z paprsků, rozprostírá se Ráj. Ne, nelituje jeho ztráty. Bůh určil mu těžký osud, ale nelituje ničeho. Získal mnohem víc. Největší dar, jejž si sám přivlastnil, rozum, dovedl jej znenáhla k znepokojivé otázce: proč? Proč Bůh dopustil, aby člověk pojedl plodu ze stromu poznání, když bez Jeho vůle nesejde ani vlas z hlavy? Je-li vším, ve všem, za vším a nade vším, stalo se tak tedy z Jeho vůle! Proč však tak učinil? Jaký cíl tím sledoval? Proč nechal jej pojíst, aby jej následně potrestal vyhnáním z Ráje? Chtěl si snad vyzkoušet, zda-li je poslušný a svodům odolá? Vždyť je vševědoucí, musel přeci vědět, že člověk, věrný obraz Jeho samého, pokušení neodolá. Vždyť zvídavost dal mu do vínku!

Že by…? Mysl ozářilo mu poznání, poznání pravdy, jež vyhoupla se v jeho nitru na duševní obzor tak náhle a s takovým majestátem, jako před nemnoha okamžiky vystoupalo samo slunce před jeho zraky do dáli upřenými nad východní horizont. Učinil tak záměrně, Bůh otec, neb teprve v okamžiku prozření a následném převzetí zodpovědnosti za sebe sama, v okamžiku vykázání z ráje bezstarostnosti, osvětleném plameny ohnivých mečů, dokončil stvoření, neb teprve tehdy učinil jej k obrazu svému, vědoucího, o sobě rozhodujícího a za sebe zodpovědného, teprve tím učinil jej člověkem! Teprve tehdy přestal být Adam dítětem a vstoupil do věku dospělosti, věku svobodné volby i tíživé zodpovědnosti za ní, svobody a zodpovědnosti, dvou stran téže mince, nabídnuté mu Bohem, aby si ji vzal. Záměry Všemocného jsou vskutku nevyzpytatelné a obtížně rozumem uchopitelné. Svět je jen bezmocnou loutkou v Jeho potměšilých rukách! Vyhnání z Ráje bylo Jeho záměrem. On sám mu podal v podobě hada dar nejcennější, jablko ze stromu poznání dobrého i zlého.

Je tedy Bůh dobrý?, vznesl v duchu tíživou otázku. Milující otec, dopřávající svým dítkům jen to nejlepší? Vůbec ne. Člověku dal sice dar poznání, ale ponechal jej smrtelným. Věnoval mu trpký dar poznání vlastní smrtelnosti. Vdechl člověku život a nechal jej pozřít jablka ze stromu poznání snad jenom proto, aby musel žít s těžkým vědomím vlastní smrti, k níž jedině spěje jeho životní pouť. A snad aby pocítil její tíži ještě naléhavěji, dopustil, aby ji mladší z jeho synů přijal z rukou syna staršího.

On, Všemocný, Vševědoucí, dopustil, aby Kain stal se vrahem. Pak se jej jen posměšně optal: „Kdež jest Ábel bratr tvůj?“ Byl to On sám, kdo probudil v Kainovi šelmu. Nechal jej se dřít a v potu tváře své chléb ze země dobývat, mladšímu pak Ábelovi dopřával volnosti i lehké oživy, na Kaina shlížel přezíravě, zatímco Ábela protežoval a svoji nespravedlnost korunoval cynickými slovy: „Proč jsi se tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá? Zdaliž, pravil mu, nebudeš příjemný, budeš-li dobře činiti?“ Jako kdyby dobře nečinil! Dennodenní dřina od úsvitu k soumraku, všechno na nic. Mladý, horkokrevný a nezkušený mladík nechal se zaplést do Božích úkladů, bezbranný a Jeho zlomyslné libovůli na milost či nemilost vydaný, nechal se unést vášní, vymkl se vládě rozumu, z člověka proměnil se znovu ve zvíře, hovádko Boží, bestii a řídě se krutým řádem, jejž světu v úděl dal sám Nejvyšší, vykonal. Nástroj práce proměnil se Božím vnuknutím v jeho rukách ve zbraň. Zabil slabšího, bližního svého, bratra svého, s myslí stejně lehkou, jako lev svoji kořist. On, silnější, potřel slabšího. Řídě se Jeho vlastním zákonem, zákonem džungle, nechápal, proč se jej Bůh ptá na bratra. Nevím, odsekl, zdaliž jsem já strážcem bratra svého?

Ač sám byl svojí nespravedlností původcem zla, ač sám Kaina svedl na scestí, vytasil se znovu Bůh otec s mečem plamenným a jal se jeho čin soudit. Co jsi učinil?!, zahřímal jeho hlas nebesy. „Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země!“ I vyřkl Bůh otec hlasem hromovým svůj ortel: „Protož nyní zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev bratra tvého z ruky tvé, tulákem a běhounem budeš na zemi!“ Ohromen a oslepen plameny mečů ohnivých v rukách fanatických andělů, vraždících ve jménu Božím na potkání, proměnil se Kain znovu z šelmy v člověka a pochopil. Pochopil svoji vinu. „Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla,“ odvětil nakonec tiše a odevzdaně, plně smířen s osudem, se svým trestem, odebral se se znamením vraha na čele skrýt se před tváří Jeho i tvářemi svých rodičů, aby stal se tulákem a psancem na zemi, jak určil mu milostivý Bůh.

Ač sám byl původcem tohoto zla, ač sám Kaina na scestí svedl, přece byl jeho trest spravedlivý. Těžko bylo Adamovi se s tímto poznáním sžít. Týkal se jeho vlastního, prvorozeného syna. Bylo to kruté od milujícího Boha Otce, ale spravedlivé. Bůh dal světu krutý řád, řád džungle, kde silnější požírají slabší a kde přežívají jen ti nejsilnější a nejkrutější, ale člověku vyhnáním z Ráje nezodpovědnosti a násilí zapověděl jednou provždy se jím řídit. Člověk přivlastnil si dar poznání dobrého i zlého, je schopen rozlišovat, za svoji svobodnou volbu musí nést zodpovědnost. Ano, dar svobody, šalebně nabídnutý k pozření, byl darem mince o dvou stranách. Na líci volnost v myšlení a v konání, na rubu zodpovědnost za vlastní činy.

Proč?! Vzpomínka na nejtěžší okamžik života vehnala mu, jako pokaždé když si ji vybaví, slzy do očí. Proč to dopustil? Proč tak učinil, ukrutný Bůh Pokušitel? Slunce razilo si cestu blankytnou oblohou neomylně k svému cíli, k nadhlavníku, kde nejvíce zazáří a pak odebere se poslušně k západu, k okamžiku vlastní smrti, aby se nazítří zrodilo kdesi na východě nějaké nové slunce, jemuž to dnešní uvolní své místo; aby člověku osvítilo jeho vlastní cestu životem, jež ubírá se od zrodu k prozření a od prozření neomylně ke své smrti. Proč tak učinil? Pochopil. S myslí jasnou jako den, jenž se mu právě zrodil před zraky, ozářenou poznáním jako kraj pod ním sluncem zářícím nad východním obzorem, za nímž, tam někde v dáli, rozprostírá se Ráj, zahalený v temnotách.

Proč tak učinil Bůh Pokušitel? Pokud bez Jeho vůle nesejde ani z hlavy vlas, je-li původcem světa a všeho ve vodě, na zemi i ve vzduchu, je původcem dobra i zla; i satan zrodil se z jeho vůle. Je-li Bůh vším, je satanem On sám! Je-li ve všem a za vším, není ani dobrý, ani zlý. Sám je dobrem i zlem, nad ně povznesen, mimo dobro a zlo stojící.

A člověk, Jeho věrný obraz? Zdaliž i on není obojím?