Ticho noci prořízlo skřípění brzd vlaku. Bylo krátce po půlnoci, když vystoupil, sám z celého vlaku, na mrtvé, do tmy a ticha ponořené zastávce. Cestu našel spíše po paměti. Obešel vybydlený drážní domek a cestou podél garáží dospěl až k silnici. Minul autobusovou zastávku. Poslední noční autobus byl v tuto chvíli beztak už dávno pryč. Přešel silnici a vydal se po chodníku, vinoucím se podél ní, kolem zahradnictví dál směrem k domovu. Kráčel v naprosté tmě, jen tu a tam probodnuté reflektory aut, která v tato místa bůhvíproč zabloudila právě v tuto pozdní hodinu.

Oblohou, zataženou oblačným závojem, nepronikalo žádné světlo. Cestu podél zdí kasáren mu osvětloval jen temný přísvit, vznášející se před ním nad továrnou. Netrvalo dlouho a silnice se rozestoupila do malého trojúhelníkového náměstí, obklopeného kancelářskými objekty, zalitého světlem pouličních lamp. V jejich světle si uvědomil, že padá mlha. Pokračoval dál, podél silnice, lemované z obou stran objekty chemičky. Cesta se znovu ponořila do šera. Po zemi se válely chuchvalce mlhy. Chvílemi se mu zdálo, jako by měnily barvu. Mlha houstla, zřetelně již nerozeznával obrysy staveb ani stromů, vnímal jen temné stíny uprostřed šedi, kterou jen obtížně pronikala světla vzdálených lamp. Brodil se po kolena v nažloutlém, hustém mlžném oparu. Pomalu přestal rozeznávat okolí, a jak ztrácel kolem sebe prostor, ztrácel i ponětí o čase.

Mlha byla stále hustší a hustší, šel dál a ani si už neuvědomoval, kam a proč vlastně jde. Prostě šel, či spíše plul hustým mlékem podél podivných rozpitých kulis, z jejichž čmouh se již nedalo rozpoznat, čím původně byly. Plul jak Bůh stvořitel prvotním chaosem, neznajícím čas ani prostor, nic nechápal, nic si neuvědomoval ani necítil. Jako kdyby se pomalu začalo v onom chaosu rozpíjet i jeho vlastní bytí. Pociťoval jediné: nesmírnou blaženost. Jako by vstupoval do nirvány, do stavu blažené neexistence.

Před očima se mu mihnula tvář, neznámá, nechtěná. Nemohl se jí zbavit, kroužila kolem dokola, dotěrná a protivná. Snažil se ten ošklivý přelud zahnat, ale on se nedal. Zuřivě se jej snažil zbavit, protože jej vytrhoval z jeho blaženého nebytí a vtahoval jej proti jeho vůli zpět do tíživé existence. Ulpíval na něm jako připomínka něčeho ošklivého. Čím víc se však snažil zbavit se jej, tím byl jeho boj marnější, přelud zůstával a stále víc se mu vnucoval. Pak přišel onen spásný záblesk. Zasáhl jej jako paprsek poznání, pochopil rázem, že jedině on mu může otevřít cestu zpět do nebytí. Vycházel z jeho ruky jako svatozář, jako odlesk něčeho blyštivého. S pocitem naprostého uvolnění jím rázem zahnal onen přelud. Cesta zpátky byla otevřená. Zmizel přelud, zmizelo všechno ostatní a on se rozplynul ve slastném nebytí. Najednou nebylo nic.

„Víte, nejhorší na tom všem je, že já si vlastně nic moc nepamatuji. Jak už jsem vám řekl, vím naprosto jistě jenom to, že jsem jel domů posledním vlakem. Byl jsem totiž v kině, ve filmovém klubu. Dávali Felliniho Amarcord. Ten trvá něco přes dvě hodiny a já měl co dělat, abych ten poslední vlak vůbec stihnul. Před nedávnem, když jsem byl ve filmovém klubu, mi vlak ujel a já musel jet autostopem. Byla skoro půlnoc, aut pomálu, nikdo mě nechtěl vzít, už jsem se začal strachovat, jak se dopravím domů. Bylo to velmi nepříjemné, jak jsem tam tak stál u té dálnice, pod lampou a všechna auta, jediné spojení s domovem, mě nemilosrdně míjela. Nakonec mě svezl jeden řidič kamionu. Proto jsem si tentokrát pospíšil, nechtěl jsem znovu pokoušet štěstí a stepovat o půlnoci u výpadovky. Poslední vlak odjížděl v půl dvanácté a jel načas. I když jsem se nekoukal na hodinky, mohu říct docela s jistotou, že jsem na zastávce vystoupil tak kolem půlnoci, protože cesta vlaku trvá obvykle půl hodiny. Poslední trolejbus jede v jedenáct a pět minut, a tak jsem musel jít domů pěšky. Je to jen pět kilometrů, navíc je tam cesta podél silnice, z části i osvětlená, a také bylo docela teplo a nepršelo.

Docela zřetelně si vybavuji okamžik, kdy jsem šel kolem hlavní vrátnice chemičky. Prostranství před ní je osvětlené a v tom světle jsem si uvědomil, že padá mlha, taková ta pravá místní. Padala strašně rychle, neušel jsem snad ani sto metrů a byla hustá jako mléko. Vzpomínám si, jak mě to pobavilo. V tom filmu, na němž jsem byl, je také jedna scéna, kdy padne na město tak hustá mlha, že není vidět vůbec nic. Viděl jste někdy Amarcord? Chlapec vyjde z domu do té mlhy, vůbec nic nepoznává, stromy podél cesty se mu v mlze proměňují v děsivé příšery. Zabloudí a nakonec se vrátí tam, odkud vyšel: z ničeho nic se ocitne znovu u domovních vrátek. Říkal jsem si, zda nakonec v té mlze také nezabloudím a neobjevím se zpátky na vlakové zastávce. Ostatně i stromy podél silnice v té mlze vypadaly jako příšery.

Pak už si ale nevzpomínám na nic konkrétního. Je to všechno takové neurčité a rozmazané. Ať se soustředím sebevíc, vybaví se mi pokaždé jen tytéž dva rozpité, téměř snové obrazy: světla vzdálených lamp, obrysy stromů, siluety temných objektů, rozpuštěné v hustém nažloutlém oparu. Ano, vybavuje si žlutý nádech, připadal mi trochu zvláštní. A pak ta tvář. Neurčitá, zastřená, vlastně si vůbec nejsem jist, byla-li to opravdu lidská tvář, nebo jen nějaký podivný přelud, jenž se mi zjevil v onom zamlženém snu. Nesnažil jsem se ji nějak identifikovat, pociťoval jsem k ní naprosto nepřekonatelný odpor. Chtěl jsem ten přelud za každou cenu zahnat jako tíživou noční můru. V tom okamžiku mě do očí udeřil záblesk. Nevím, co to bylo. Uvědomuji si jen, že vycházel z mojí ruky. Pocítil jsem údiv a obrovskou úlevu, jako kdyby mě v té chvíli osvítil sám Duch svatý a já konečně prozřel. Vnímal jsem jen ten záblesk, upíral k němu své naděje, že mě pomůže se té tváře zbavit. Já vím, zní to divně, opravdu nevím, co se to se mnou dělo, byl jsem nějak mimo. Tvář ale opravdu pak zmizela.

Co následovalo, nevím. Nic dalšího si nepamatuji. Nevím ani kdy a jak jsem se dostal domů. První, co mě po probuzení napadlo, bylo, že se mi to všechno nejspíše jenom zdálo. Pak jsem si však uvědomil, že jsem den předtím v kině určitě byl a že jsem určitě musel jít domů pěšky. Dále jsem tomu nevěnoval pozornost, řekl jsem si, že jsem nejspíše asi zbytek cesty zaspal, a tak nějak v polospánku dorazil zhruba hodinu po půlnoci domů. Když mi ale máma u večeře sdělila, že v noci někdo někoho podřezal na cestě u lesa, polil mě studený pot. Doslova mě zaplavila hrůza, když líčila, že tam ráno našli ležet kluka v kaluži krve s několika bodnými ránami po těle. Stalo se to totiž v místech, kudy jsem určitě musel jít tu noc domů. Říkal jsem si, že to samé mohlo klidně potkat i mě, že jsem tam v té krvi klidně mohl ležet já. Celý den jsem na to musel myslet. Nemohl jsem se na nic soustředit. Večer jsem se cítil hrozně unavený a šel jsem brzy spát.

Usnout se mi však nepodařilo. Jak jsem se tak převaloval na posteli, neschopen spát ani se zdvihnout a jít něco dělat, někde na hranici mezi bděním a snem, mě náhle zasáhlo strašlivé poznání. Vybavil se mi onen obraz včerejší noci: nejasná tvář a něco lesklého v mé ruce. Bože, co když…? Malátnost mě rázem přešla. Ze všech sil jsem se snažil vybavit si víc, nějaké další podrobnosti. Stále dokola jsem procházel své nejasné, zmatené vzpomínky a snažil jsem se v nich zorientovat. Hlavou mi však úporně vířily jen ty dva podivné obrazy jako děsivé noční můry. Na nic konkrétního jsem nepřišel, zůstal jen ten děsivý pocit. Víte, já si prostě nejsem vědom, že bych něco takového spáchal, ale ta tvář a ten lesklý předmět v mé ruce… já nevím co to bylo, co se to se mnou dělo, nerozumím tomu, ale mám strach, že jsem to udělal já. Věřte mi, jestli jsem to udělal, neudělal jsem to úmyslně ani vědomě, já nevím, co to se mnou bylo, musel jsem být mimo sebe, já bych něčeho takového nebyl snad ani schopen, věřte mi prosím, já…“

„Řeknu vám, takhle zamotaný případ jsem tu ještě neměl. Vůbec se v tom nevyznám. Máme tu jednoho mrtvého. Našla ho jedna paní ráno cestou do práce. Ležel v příkopě u cesty v tratolišti krve. Chudák, celá se z toho sesypala. Obětí byl mladý muž, v těle pět bodných ran. Smrt nastala prakticky okamžitě, někdy mezi půlnocí a jednou hodinou ráno. V kapse měl peněženku, doklady s kreditními kartami, mobilní telefon. Zkrátka, o loupežnou vraždu tu rozhodně nešlo. Pátrání po jiném motivu nevedlo k cíli. Obyčejný, nekonfliktní mladík, řadový zaměstnanec zdejší chemičky, nikdy neměl problémy se zákonem, ani nějaké pochybné kontakty, takže padá i možnost nějakého vyřizování účtů. Bydlí - vlastně bydlel -  nedaleko, dosud u rodičů. Tu noc se zrovna vracel z práce. Podle pitevního nálezu byl vražedným nástrojem nějaký ostrý předmět, a jak ve zprávě stojí, nejspíše kuchyňský nůž dlouhý tak třicet centimetrů. Pořádná kudla! V okolí místa činu nalezen samozřejmě nebyl. To by ještě tak divné nebylo. Zato mi vrtá hlavou, že ač byl ten mladík pětkrát bodnut do břicha a smrtelná byla až rána poslední, nejsou na místě žádné stopy zápasu. Neumím si dost dobře představit, že zůstanu v klidu, když na mě někdo vytáhne třiceticentimetrový nůž. Oběť nebyla žádná chudinka a rovněž tak se nepodařilo prokázat, že by byl nějak paralyzován. Úder do hlavy, nebo něco na ten způsob. Co vy si o tom všem myslíte?“

„Nejvíc mě zarazil výraz tváře zavražděného. Čekal bych posmrtnou masku hovořící o bolesti, strachu, utrpení, šoku. Ale on se tvářil úplně jinak. Na jeho tváři se zračil nikoli strach, ale údiv, překvapení. Jako kdyby nestál tváří v tvář vrahovi s nožem v ruce, ale nějakému zjevení. Žádné stopy po zápasu, nebo snaze uniknout. Stál a odevzdaně čekal, až mu onen neznámý nasází ty rány do břicha.“

„No, a nejlepší na tom je, že sice neznáme motiv, nemáme vražedný nástroj, zato pachatele už možná ano. Přihlásil se sám, což samo o sobě také není zrovna moc normální. Dorazil den po vraždě, že prý musí mluvit s vyšetřovatelem. Doufal jsem, že v něm najdu klíčového svědka. A on se zatím prohlásil za pachatele! Převyprávěl mi svůj zmatený příběh a sesypal se. Neřekl nic průkazného, nic konkrétního. Sám jste to slyšel. Několik výslechů a stále totéž. Jak na vás působí? Přeci jen, jste v těchto věcech odborník.“

„Chcete znát můj názor? Na člověka, který někoho chladnokrevně pětkrát bodne do břicha a zmizí, tenhle chlapec příliš nevypadá. Není to ten typ. Vylučuji možnost přetvářky, na to je příliš přímý. Ze všech možných vyšetření, testů, pozorování, které jsem s ním dělal, mohu vyvodit jediný závěr: on tím vrahem určitě není.“

„Na druhou stranu, přiznejme si, jsou zde určitá fakta hovořící v jeho neprospěch. Onen večer v kině skutečně byl a domů jel vlakem, v dokladech měl vstupenku i jízdenku. Nepodařilo se zjistit, zda jel ze zastávky taxíkem nebo autostopem. Pokud šel pěšky obvyklou cestou, což je docela pravděpodobné, mohl být na místě činu přibližně v době vraždy. V tomto bodě jsme však se všemi důkazy u konce. Nenalezl se jediný svědek, který by jej v inkriminovanou dobu a v inkriminovaném místě viděl. Mohl jít touto cestou, ale stejně tak dobře i jinou. Mohl jít bůhvíkudy, protože ani nevíme, kdy dorazil domů. S určitostí lze říci pouze to, že před pátou hodinou ranní, kdy vstávají jeho rodiče, byl už doma. Ti jeho pozdní noční příchod nezaregistrovali, protože šli spát už před půlnocí a ráno jej zahlédli poklidně spát v pyžamu ve své posteli. Žádný nůž si s sebou z domova nebral a ani žádný nepřinesl. Jeho oblečení neneslo žádné stopy zápasu, nikde ani kapka krve. Snad ani profesionál by nedokázal někoho pětkrát bodnout do břicha a ani se při tom nepotřísnit krví, případně tak dokonale zahladit stopy. Za nehty, stejně jako u oběti, žádné zbytky kůže nebo vlasů. Prostě nic. A tak jediné, co svědčí o jeho vině, je jeho doznání. Nemůžeme jej ale, proboha, obžalovat jen na základě doznání, vzešlého z pocitu viny, vyrůstajícího z podivného, nejasného, mlhavého snu!“ 

„To je přesně ono. Neexistují žádné důkazy. Máme jen určité indicie. Víme, že se mohl v čase vraždy nacházet v místě činu. Připusťme určité možnosti. Řekněme, že možná šel kolem v době vraždy a stal se jejím svědkem. Hluboký otřes z tohoto zážitku zamlžil jeho vzpomínky, zahalil je do oné nezřetelné snové mlhy. To není nic neobvyklého. Lidská mysl má tendenci čelit šokujícímu prožitku jeho vytěsněním ze vzpomínek. Pak se však v jeho podvědomí mohl ozvat pocit provinění. Byl svědkem vraždy a nic neučinil. Neodbytný pocit viny a neschopnost si vybavit něco konkrétnějšího, to mohla být živná půda pro vyklíčení neodbytné myšlenky, že vrahem je on sám. A tak čin, spáchaný někým jiným, na sebe vztáhnul. Tuto variantu, ovšem stejně jako kteroukoli jinou, nelze jednoznačně dokázat, ani vyvrátit. Druhou možností, stejně pravděpodobnou jako nepravděpodobnou, je, že pachatelem byl skutečně on sám. Vylučuji však možnost, že by vraždil vědomě, s jasným úmyslem zabít. Pokud tak učinil, stalo se tak nevědomky, následkem nějakého pomatení smyslů. Co však zmatení smyslů takovéhoto rozsahu mohlo způsobit? S určitostí můžeme říct, že nebylo projevem nějaké, byť skryté duševní poruchy. Psychiatrické vyšetření hovoří jednoznačně. Ne, ten chlapec je duševně v pořádku. Pomineme-li možnost posednutí ďáblem, zbývají nám drogy či alkohol. Pod jejich vlivem ztratil nad sebou kontrolu a spáchal zcela nepromyšleně, dost možná nechtěně, náhodou, vraždu. Jenže - opět jedno jenže - takové množství alkoholu, které by mu dokázalo tak poplést hlavu, by nutně muselo na něm zanechat nějaké stopy. Minimálně v dechu. Rodiče však ráno nic necítili, ani nic divného nezaregistrovali, když se krátce po nich probudil. Vyšetření stopy alkoholu v krvi nepotvrdilo. Alkohol můžeme s klidným svědomím vyloučit. Drogy? Nikdy s nimi neměl nic společného, neexperimentoval s nimi a v kině, jak potvrdili jeho kamarádi, se choval úplně normálně. Cestou domů si je pravděpodobně neopatřil. Peněz měl tak akorát na vlak, co s ním jel domů. Kde by vzal na drogy? Navíc ráno, jak už bylo řečeno, na něm rodiče nepozorovali nic divného. Myslím, že drogy můžeme vyloučit rovněž. Zbývá jediná možnost. Vzpomeňte si, že hovořil o jakési žluté mlze válející se po zemi. Procházel chemičkou. Mohlo dojít k úniku nějakého psychotropního plynu a on se jej nadýchal. Že takový únik nebyl továrnou potvrzen nic neznamená, něco takového vám žádná chemička, pokud nemusí, nikdy nepřizná. Nicméně i tak by na něm bylo ráno něco znát. Jenže nebylo. Stejně tak všechny možné rozbory a vyšetření, jež postoupil, přítomnost drog, alkoholu či jiné psychotropní látky vyloučily.“

„Po pravdě řečeno, moc by nám nepomohlo, i kdyby je prokázaly. Neumím si dost dobře představit, jak omámený a smyslů zbavený člověk z ničeho nic vyčaruje třiceticentimetrový nůž, zabije jím kolemjdoucího člověka a posléze dokonale zamaskuje všechny stopy svého činu. Ne, tudy cesta nevede, ten kluk je určitě nevinný. Jenom moc nerozumím tomu snu. Kam se na tu zhruba hodinu, co šel domů, zatoulalo jeho vědomí? Kde se vzal tak prozíravý sen, přes všechnu svoji zmatenost a mlhavost přeci jen popisující skutečnost? Nenacházím rozumné vysvětlení. Že by průnik do nějaké jiné reality?“

„Jako pokus o vtip dobré. Jenže co s tím?“

„Nemyslel jsem to tak úplně jako vtip. Jen se nad tím zamyslete. Co je to vlastně realita?  Jak se utváří náš vjem reálného světa? Třeba tohoto stolu. Elektromagnetické vlnění určitých frekvencí, zvané poeticky světlo, se od něj odráží, oční čočka jeho tok zaostří na sítnici, podrážděné neurony vyšlou elektrický signál do mozku, který jej vyhodnotí a vytvoří obraz stolu. Teprve zde, v mozku, se z počitků utváří vjem. Bereme to jako samozřejmost, ale tak samozřejmé to není. Výsledný vjem, který vzniká ve vašem mozku, není věrnou kopií objektivní reality, jak si představují empiristé, ale pouze konstruktem našeho vlastního mozku. Konstruktem, jenž je funkcí citlivosti našich senzorů, našich smyslů, vnímaného spektra podnětů, našeho intelektu a pochopitelně také produktem kultury, v níž se člověk narodil a vyrostl a z jejíhož myšlenkového rámce není schopen vystoupit. Zkuste si jen představit, že byste nevnímal elektromagnetické vlny ve spektru 390 až 790 nanometrů, tedy světlo, ale ve spektru jiném. Všechny pojmy naší kultury, jako jsou barvy, estetická kritéria a podobně, by rázem ztratily svůj význam a logiku. Žil byste ve zcela jiném světě. Pojmenoval byste tento předmět stůl, kdybyste nebyl příslušníkem kultury, jež jej stvořila a pojmenovala, nebo neměl dostatečný intelekt k pochopení toho, co je to stůl? Snad ani není třeba zdůrazňovat, že tato objektivní realita stolu by pro vás ani neexistovala, kdyby nebyly vaše senzory dostatečně citlivé a vy jej nebyl schopen vnímat. Vidíte, že s realitou to není tak jednoznačné. Realita je to, co se nám jako realita jeví v našem mozku. Stačí ale jen malá porucha tohoto dosud ne zcela poznaného zařízení a náhle vnímáte realitu úplně jinou. Malá disfunkce smyslového ústrojí či mozku a jako realita se vám jeví to, co jiní jako realitu nevnímají a označí to za halucinaci, za sen.“

„Dobrá, připusťme. Když už jsme vstoupili do téhle akademické diskuse, doveďme ji do konce. Tím, co jste zde vyložil, vlastně říkáte, že objektivní realita jako taková neexistuje. Realita je konstruktem našeho mozku. Kde je potom pravda? Nebo je pravda také jenom subjektivní pocit? Nezavání to trochu solipsismem?“

„Kde je pravda? Krásná otázka. A co to vůbec je pravda? Co je pravdivé? Pravda bývá definována jako shoda, korelace mezi dvěma tvrzeními. Za pravdivé považujeme to, co vidíme. Sám ale víte, že stačí poukázat na to, co chcete, aby ostatní viděli, a oni to budou považovat za pravdu, za objektivní realitu. Bohužel, jednoznačnost není charakteristickým rysem světa, v němž žijeme. Je jenom naší představou, naším myšlenkovým konstruktem, jímž si pomáháme. Myšlenkovou šablonou, do níž se snažíme ze své podstaty nejednoznačný svět vtěsnat. Zjednodušením, které umožňuje snazší popis. Řekl bych, že náš případ je vzorovým příkladem této nejednoznačnosti. Nalezneme-li nakonec nějakou pravdu, učiníme pouze to, že po vzoru přírodovědců pomineme, co budeme moci a vytvoříme si jednoznačný, pro nás srozumitelný model, pohybující se v logickém schématu nul a jedniček, v logickém schématu pravdy a nepravdy. Skutečnosti se však nedobereme. Našemu intelektu to asi ani není dáno.“

„Výborně. Tak to ještě nějak zformulovat do spisu. Než jej odložíme ad acta. Protože nevím, co bychom s tím mohli dělat jiného.“