Nepoškleboval jsem se spolužákovi z chemické průmyslovky i když zradil! Konec konců bílej plášť jako bílej plášť. Totiž dal se ke svědkům Hippokratovým. A dopracoval se až na operační sál. Už jenom to, stát u stolu celé odpoledne a být ve střehu. Okolo žádná sranda, páč „lege artis“ není o zábavě…

O čem debatují? Než ty nešťastníky na stole porovnají a dolátají? Nevím přesně co dělá chirurg a co traumatolog. Pozeptal jsem se ho na sletu průmky, jestli mají na sále i nějaké povyražení. Nechtěl říci a culil se! „Já už jen na sále zaučuje novice...“

A pak, pak jsem dostal odpověď jednoho nádherného podzumního odpoledne...

 Ležím na stole. Operačním. Tlačí, málo polstrovanej! Do-pr(dele) taky! A studí. Ani podhlavník nedali! Jaký já měl nádherný a drahý cyklo rajtky. Sám jsem si levou nohavičku vyšil purpurovou bavlnkou, skupinu A Rh+. Tu informaci jsem vydundal na sestřičce, když jsme spolu diskrétně hovořili na trailu. No přeci aby ostatní věděli, že mám nějakou skupinu, taky!

A teď? Nějakej blbec mne sundal z kevlarový silničky. A to vozím na zadku i reflexní pásek a na kebuli dizajnovej blembáb. Citronovej s tečkami jako brouk Pytlík! Ze škarpy vypadá svět docela jinak. Něco blikalo, zafixovali, nahodili mne na vozík do výšin všeobjímající civilizace a pelášili s houkačkou. Vím, zvenku vypadá ErZeTa dizajnově, hezkej barevnej lak. Vevnitř nalevo samý krabice a hadice, vpravo nevím, zašpajcovali mi hlavu. Ježíši, to drncalo, to drncalo. Vysypali ze mne cestou zbytky drnů a štěrku. Rajtky asi rozstříhali i s tou reflexní páskou. Jestli jim k něčemu byla moje výšivka nevím, spíše na dvě věci.

A nejčko ležím nahej na tom operatérským prkně, úplně ztuhlej. Hlavu zvrácenou, praží do mne lustr, na sobě dole nějakej lajntuch s dírou. Na co asi čumí? Ten hadr zdá se větší než rouška, to bude fakticky blbý. Pro mne. Co tak můžou vidět, když zírají na seniora? Vlastní chrup, dlouhý bílý vlas a vous, domlácená figura. Okolo nějaký, snad bílý rozmazaný figury. Jen aby to byli opravdoví chirurgové. Dokonce i šedomodrý obrysy, miluji instrumentářky sestřičky... Nikdo mi nic nehlásí A nikdo se zatím ke mě nehrne. Možná se radí, jestli vůbec mají se mnou začít a ušpinit nástroje. Jasan, už je to hotový, vypadám asi na kremošku. Čekají? Ušetřili by! Sádrovnu i berličky.

U hlavy asi anesteziolog, tam moje medicínské znalosti končí. Chce abych mu vyprávěl co cítím, snad chce udržet kontakt. Ale já myslím na kajak, co visí a čeká v garáži pod stropem. Měl jsem radši trénovat a tahat pádlo vodou, je tam malej provoz. Kdepak silnička v říjnu! Vlastně ani nevím, kterej zloduch mne sejmul. Teď je to už šuma fuk.

„Jak se jmenujete?“ Le, le, l... No zkuste říci jméno, když i čelist byla mimo pant.

A pak dál za hlavou, nebo kousek mimo hlas: „Přidáme tři sta“. Úplně se mi dozatmělo, co do mne budou pumpovat. Pak jinej hlas, ženská, zapištěla: „To né, to je málo, to by nepomohlo, já to vidím na pět set, nebo dokonce sedm set. Musíme přeci pomoci!“ Kdybych mohl, vstal bych a vrazil facku. Jenže vstávejte, když jste přikurtováni a někde dole, tělo i kosti na dranc! Ne jedna. Že jo?! Potom zavolal další, po hlase napůl cizinec :“ Čo iba peť, dáme najradšej tisícku rouvno, nemoužeme čakat až budú mrtvy!“ Asi nějakej imigrant, jsem si pomyslel, nebo emigrant. Když neumí ani slovensky.

Jasně, smířil jsem se tím, že přichází ouvej. Cítil jsem, jak mi strachem po těch hrozných číslech, odumírá levá noha. Jak brní. Víc a víc! Zanedlouho pak druhá. Hroznej pocit, když mi docvaklo, že jsem možná i před amputací! To bych nikomu nepřál, když se ta mrtvolná tupá bolest sune nahoru do kolen, pak na stehna. Pro Bůh!!! Už je to blízko i pánve. Krucinál, to ne, to nechci! Jak odumřou i varlátka, je i penis na půl věci. To by mi další život vážně dorazilo! Pokračovalo to jedním uchem. To už jsem opravdu nevydržel ale zařvat nešlo, na hubu mi narvali masku a utáhli, když v tom zapištěl nějakej další hlas od stěny: „ Dáme každýmu dvat tisíce, rovnou, bez diskuze!“

Ku-wa to byla asi větší hromadná nehoda, pomyslel jsem si. Ten grázl nás sejmul víc! Jen jsem si pomyslel: „Vám vážně přeskočilo takhle mne předopovat, hoďte do mne panáka, ret-t-bůl a já letím! Já si to doma nějak porovnám sám!“

Jen chabě jsem zaslechl povel a známej hlas:

„Už jste si doposlechli co vás čeká?“ Připraveni?! Tak jdeme na to..“

Jenže to už jsem padal do nějaký černé díry a byl šluss!

Přišel za mnou na JIPku, ležel jsem v posteli, za okny tma. “Do prdele tady je zima! Zase na expedici?“ Přemýšlel jsem polohlasně ztuhlou hubou, než se mi trochu rozjasnilo…

Kývl na sestru a ta mi s chlácholivým úsměvem sdělila, že za chvíli bude líp, určitě!

To by mne fakt nenapadlo, že na sále mají i rádio a poslouchají předvolební besedu na téma:

„I pro důchodce začne blahobyt, tak kolik jim přidáme?“