Tenkrát jsem si myslel, že mne sbalila bohyně. Krásná, omamující a bystrá, s kadeřemi barvy zářivého zralého žita. Jen naiva jako já si mohl vzít za manželku krásnou atraktivní blondýnku, ještě k tomu modelovanou v nadpozemské kráse. Už nikdy ze stáje Afrodité! Už nikdy z lákadel Venuše, protože tyhle sorty jsou zrádkyně a nevěrnice! Natěšeně si ji odvedl od oltáře domů a jako pitomec ji nosil blahem na rukou. To bylo pořád:“Koloušku sem, Koloušku tam!“ Neúnavně jsem lítal po světě jako obchodník a horečně se těšil zpět, do lůna lásky. Chtěl jsem jí dělat radost dárečky, když byla sama doma. Jasně, aby si nepoškrábala a neumazala nalakované nehtíky od práce.
Teď právě z té velké lásky pojídám nařízené obědové menu. Suchý tvrdý chléb máčený do černé neoslazené melty. Přede mnou železný stůl kotvený v betonové podlaze, na něm hliníkový plecháček bez ouška. Původní natištěný nápis „Dobrou chuť“ jsem už dávno odškrabal. I lavice u stolu je napevno. S mou vysokou postavou jsem zkroucený při tomhle žvanci hůř než paragraf jedno sto čtyřicet trestního zákoníku. Nad levým kotníkem nohy mne drásá kovaná obroučka. Z obroučky pokračuje kalený řetěz s váznoucí ocelovou koulí, přesně sedm a čtvrt kilo. Chápu, mám být napraven ale tohle je nelidské! Kdyby mi teď ředitel nápravného zařízení milostivě přinesl na stůl televizi, abych si vychutnal atletický závod koulařů MS, tak vydechne naposled. Tím zbylým bochníkem chleba bych …
Zrovna mě se tohle stane! Chlapovi, co nosil na dlani srdce a vyzařoval lásku...A jakej já byl mírnej a distinguovanej člověk! Jenže teď je mé poetické jméno Květoslav Koloušek ve vězeňské kartotéce a na té ocelové kouli vyraženo KK1 0852. A jsem nevinej, ouplně nevinej! Sedím v jídelně vedle kravsky velký haly a za chvíli písknou. To pokračuje druhá půlka směny a začne chrastit běžící pás linky. Ve studeným hangáru s cynickým nápisem: „Zóna odpustků“. V továrně co chrlí hrnečky. Hrnečky, na který musím kreslit pasoucí se zvířátka, obláčky a zamilovaný srdíčka. Nejhorší pro mne jsou nesnesitelný nápisy, třeba: „Nejhezčí kočičce“, Odpouštím hříchům tvým“, „Děkuji Ti za věrnost“. Ale nejstupidnější je: “Moje láska nás přivede do nebe, miláčku!“ Já totiž vyfasoval u Nejvyššího nebeského soudu prý za vraždu dvacet let, bez možnosti předčasnýho propuštění. I když jsem se hned, jak mi manželka naposled vydechla v náruči, zastřelil. Všechno pro mne ztratilo cenu… No dyť vám říkám, nejsem na nebesích. Tohle jsou galeje kombinovaný s peklem. Stejně je to jedno, když už nejsem tam na Zemi s Vámi! S Vámi, co jste ještě živi.
Co já se k mé bohyni naševelil… „Co si přeješ miláčku?“, ptal se jí. „Nějaké značkové kabelčičky, botičky, hadříky, náušničky, punčošky, parfémy?“ A ona, abych moc neutrácel. Prý jí stačí z každého města hezký hrneček na čaj! Jen měla podmínku:“Koloušku na darované hrnečky mi nesmíš už sáhnout ani z nich pít! Vystavím si je ve vitrínách. A už vůbec ne abys do nich servíroval kávu, to bys je zničil!“
Nevadilo mi to, čaj já nepiju, já jsem narkoman. Tedy na prvotřídní kávu, litou do předehřátého malovaného žufánku. Vždycky na mne čeká v kuchyni na polici. Taková vysokohorská arabica, jemně pražená s extra vůní a dochutí rozkvetlé orchideje? To si nenechám ujít. I když pravá Hawaii Kona Millenium Fancy II, je málokdy k sehnání i tam, tady nikdy!
Já vybíral a snášel čajové hrnečky opravdu poctivě. Třeba ten z Tasmánie, s nahnědlou kameninovou polevou glazury. Nahoře, včetně ouška s nápisem „Tasmania“, a dole se světle hnědou patou „Wilderness of Australia“. Jo abych nezapomněl, nad nápisem byl reliéf tasmánského tygra, ale nic moc kvalita. Nebo třeba ten s vodníčkem, píšťalkou, housličkama a tahací harmoničkou „Luck of the Irish. Jenom takový zelenkavý motiv, ale miloučký „from Ireland“. To daleko lepší jsem jí přivezl z Icelandu, s namodralou mapou ostrova, vikingskou lodí, papuchalkama a mořskou alkou.
Pak mne při nenadálém návratu domů omráčila čistá apokalypsa! To si nikdo nemůže ani představit. Přiletěl jsem domů, unaven a rozrušen po vysilující akci. Můj kávový žufánek z kuchyně zmizel! Ze zoufalství a v nejvyšší nouzi kávového deficitu jsem šel pro její čajový hrnek, kde je měla vystavené, abych si kávu měl kam nalít. Půjčil jsem si ten nejmenší, ale zcela nejdražší půlhrníček ze San Francisca. Až potom spatřil v obýváku tu pohromu! Na mramorové podlaze a pravém Isfahánu, koberci z východních zemí, se válely šálky na čaj. Darované z cest! Kdyby jen válely… Už rozšlapané! Místo nich v proskleném fochu parádní skříně obýváku trčely tři soupravy nerez nádobí!
Když přišla, ptal jsem se, co tohle má znamenat. „Že prý nejsem trendy a vůbec! Teď letí nerez nádobí.“ Tak si od cesťáka koupila rovnou tři různé sady. Prý je neměla dočasně kam dát. A já se ještě hloupě ptal, co znamená slovo „dočasně?“ „Protože u tebe končím Koloušku, zbylé darované hrnečky si vezmu a po neděli se stěhuji k němu. Má takové poetické jméno na vizitce, Mr.Falcon-Hebé gastronomy! S tebou nejsem IN!“
Vždyť já jsem měkký jako beránek, ale tohle mne dočista vzalo. V cukuletu byl z „Kolouška“ Hefaistos! Zbylé hrnečky letěly z vitrín na zem a každému jsem pomohl na onen svět paličkou na maso. Jenže ona vzala na mne kudlu, tu dlouhou zubatou na chleba. Já na ní opravdu nenechal žádný otisky prstů, nějak se jí kudla v ruce smekla a najednou měla nůž v srdci. Ani necekla! Chudák zrádná... Pak, pak jsem se zhroutil. Dopotácel se do patra pro novou osmatřicítku. Natáhl a picnul se do srdce, tedy svýho.
A teď budu ještě tady v továrně malovat skoro jedenáct let ty zasraný hrnečky jako trest. Devět Vánoc už jsem si odkroutil. Asi napíšu Nebesskýmu senátu žádost o předčasný propuštění s dovětkem, že jsem se jako už polepšil a udělám dobrý skutek. Tedy kdyby mne předčasně pustili, klidně si vezmu za manželku nějakou černovlasou ošklivku. Hlavně aby nebyla krásná! Klidně vydržím i s nějakou nehezkou. Ty jsou prej náruživý, Ale věrný!
- - - Asi za měsíc se stal zázrak!!!
Sám ředitel kriminálu mi přečetl na cele úřední obálku s rozhodnutím „Nebesské Správy, depozit a sdružených lapidárií“. Mělo mě to trknout! Podivně se šklebil :„Povoluje se ukončení trestu, za podmínky vstupu do stavu manželského pod doživotní kuratelou a bez možnosti rozluky svazku.
Rozhodnutí senátu:
Přiděluje se na doživotí Anastázie Píchalová – Drtichvostová.
–
Tak jsem rozhodnutí souhlasně podepsal podepsal. Když jsem u otevřené brány viděl postávat Píchalovou-Drtichvostovou došlo mi, že bude věrná až za hrob. Do MISSky jí scházel asi kilometr. Oči jak dva černé uhle, vraní nos a místo vlasů změť čehosi, co mi připomínalo špony od soustruhu v černi s modrými odlesky. Bylo jasné, že úniku není. Ty ruce! Její osvalené ruce. Kulturistka, nebo něco na ten způsob.
--
A tohle jsem vyfasoval já! Já, s poetickým jménem Květoslav Koloušek, s nekonečnou láskou v duši! Unikl jsem až po dvou letech v černém pytli sběrnýho vozu a bušil opět na vrata kriminálu pekelný továrny na hrnečky.
„Pusťte mne dovnitř, já si jdu odkroutil zbytek trestu!“ Musel jsem dlouze vysvětlovat, co se mnou ta chtivá Drtichvostová dělala. Přivolaný soudní lékař se mi po prohlídce zdevastované tělesné schránky poškleboval ale mě bylo už všechno jedno. Nepočítal jsem to. Zbejvá mi ještě asi deset let a dva roky mi přidají. Prý za újmu nastražený dračice.
Ještě že se rozjel, jak tomu teď říkají, grýndajl. Začali šetřit i v kriminále. Okenní mříž i dveře do cely zrušily a prodali do sběru. Ale kam bych utíkal? S mým poetickým jménem Květoslav Koloušek? Jen řekněte! A navíc, nová koule s novým pořadovým číslem KK2 0853 na mojí levý noze je znatelně lehčí... |
