(z kategorie post-AI )

Jednou to přijít muselo. Nechtěl jsem zneužívat svůj patent na rozum, ale což. Můj miláček odcházel a já byl smířený s tím, že vypoví každou chvíli. Už minule na sále mi šéfinženýr na diagnostice řekl stav a přibližné datum, kdy nastane neodvratný konec. Tedy, že ji bude nezbytné opustit a smířit se klinickou smrtí. Jsa staromilec jsem těžce polykal, že se stanu cynickým hajzlem. Že nemám jiného východiska. Že...

V dost ošklivé náladě, když tento okamžik nastal a můj miláček definitivně zastavil, navlékl jsem za volantem výstražnou reflexní vestu, sáhl na čtyřku a vystoupil. Být myslivec, sáhl bych raději po dvojce aby smrt byla rychlejší. Ne nebojte, střílet se do vlastní palice by nebylo hezké, navíc ten nepořádek okolo, že... Vystoupil jsem tedy z „odešlé“ Mazdy a zapnul výstražné blikače, lidově „čtyřka“. S nadějí, že do odstaveného auta nenaboří nějaký ojíněný řidič a přítula chlastu za volantem. Stejně jsem si nebyl jist, kdy i CPU havarijního elektro okruhu zakvičí naposled a ohlásí, že autobaterie také zdechla.

Zůstal jsem stát v příchozím západu slunce na okresní silnici, těsně u mostku na pole. Sarkasticky jsem si všiml, že na jabloních na mezi jsou ještě podzimní jablíčka a tedy dočasně nechcípnu hlady. Vytáhl jsem z kufru MPPL a postavil jej na střechu skomírající a škubající se Mazdy. Můj vynález, kvantový super transformní dešifátor jsem nazval zkráceně sigulátor MPPL. Snímací jednotkou nasměroval do příchozího pruhu silnice.

Úkol plnil zadání, přístrojem „člověčího blaha a štěstí“ jsem začal sondovat přijíždějící automobily. Při kladném signálu přístroje, jenž skenoval řidiče auta, jsem zdvihl stopující palec. Pochopte, můj přístroj rozpoznával a detekoval také mizerné lidské charaktery. Nemělo cenu žadonit o pomoc deprivované lidské trosky, či vychýlené zdrogované jedince řítící se po silnici a svírající v předhřbitovní extázi volant.

Sama zastavila. Překvapeně jsem rozpoznal v nastávajícím západu slunce mladší ženu za volantem, ve slušivém společenském kostýmku. Vystoupila aby zřejmě obhlédla situaci a poptala se čím může pomoci. Požádal jsem o cestu do města. Zbožňuji ženy, ctící dress code, jež mají lodičky na nízkém podpatku. Nebyla žádná přeliftovaná kráska. Zalilo mne konejšivé uspokojení. Vzal jsem si z mého auta-mrtvolky jen plášť a uložil ze stříšky ještě vrnící přístroj MPPL do příruční tašky. Ostatně, dále analyzoval zachránkyni, na displeji se objevil kód jedince vysokého kalibru.

„Nezklamala jste mne, madame, čímž děkuji“, řekl jsem jí když jsem se uvelebil na místě spolujezdce a ona se opět rozjela. „Snad si moc nezajedete, prosil bych zastavit na Wossově ulici 1866, kde bydlím.“ „To je podivné. Já, že jsem vás nezklamala. Jak víte, že nezklamu?“ „Prostě poznal. Jsem vynálezce. Vytvořil a naprogramoval jsem přístroj, co mi leží v tašce u nohou. Je mimořádně přesný. Umí analyzovat nás, lidi. Vám diagnostikoval vysoké hodnocení pro citové sounáležitosti a empatii. Proto jste sama zastavila u trosečníka a zachraňujete mne. Je to váš úděl“, dodal jsem nejměkčím tónem.

„Chcete říci, že jste mne tím přístrojem proměřil a uviděl moji duši? Že rozpoznáte její charakter a vůbec všechno. I to co člověk normálně nevidí? Chvilku jsem se odmlčel, protože analyzátor šifroval data ukončené mezioperace. Zkontroloval jsem ještě blikající displej v tašce.

„A teď? Teď se stalo co?“, ozvala se když zatočila na hlavní třídu Johny Wosse a hledala volnou pozici v parkovací zóně domu. Navigace jí odsouhlasila mou adresu. „Moc vám sice nevěřím, ale bylo to zajímavé, jste doma.“ Příjemně se usmála, ne však vtíravě.

„Děkuji za záchranu. Můj MPPL také v  mezioperaci dále dekódoval, že byste také ráda našla nového životného partnera. Dokonce uvedl i Vámi požadované parametry, které by partner musel splňovat. Až na jednu položku jsem v toleranci Vašich představ…“, řekl jsem trošku žoviálně a chystal jsem se vystoupit. Uchopil jsem levou rukou tašku a pravou otevřel dveře spolujezdce.

„Počkejte! Tomu nevěřím!“, chytla mne za ucho tašky, přehozené na mém předloktí. Trochu se zarazila svým rázným projevem, potom ze zásuvky přede mnou vyňala kožené pouzdro a z něj mi podala vizitku. „Prosím zavolejte mi do firmy. Třeba vám dám možnost. Šanci zachránit vy mne.“ Z její tváře vyzařoval zájem, blaženost a v posledním okamžiku i naději.

- - -

To, že jsme spolu následně povečeřeli a meditovali o společenských tématech, byla spíš konvence. I tak, při další seanci pak u mne v bytě na manželské posteli byla situace poněkud nejasná. Já osobně netlačím na pilu a nepotřebuji další zářezy vzdávajících se žen. O ona? Cítil jsem nepopiratelný zájem o MPPL.

„Dobře, jisté je že potřebuji solidního chlapa, který mne podpoří a nebude krvelačným dobyvatelem s nárokem na sex kdykoliv si zamane.“ Trochu přivřela oči a vydechla vzrušením. Bylo to na ní vidět, že její přirozený ženský instinkt je v plné pohotovosti. „Je to vlastně neslušné, žes sestavil přístroj MPPL!“, když náhle přešla na tykání.

„Můžeš to i zneužít. Vybírat si cíleně slabošky a otročit je. A vůbec, měl bys mi na rovinu říci, co přístroj o mě ví! Určitě víš a je ti jasné, že se budu stydět sundat si i noční košili. Když třeba MPPL už i naprášil, že nemám extra symetrická ňadra. A vůbec, to umí MPPL skenovat i můj klín? To by bylo přímo děsivé a možná i ...!“

„Proč myslíte, že zrovna tohle by bylo děsivé?“ Snažil jsem se ji melodickým a vstřícným tónem konejšit.

„Přece kdyby každý měl svůj MPPL, tak si nikdy nevybere životního partnera a nikdy neprožije lásku!“, zaútočila již ostřeji do mé tváře. „Protože každá lidská duše má nějaké chyby a šrámy, každé tělo nedostatky a každý charakter je trochu potrhaný nehodami. To potom nastane konec lidství! Jak by se mohla žena zamilovat, když by už předem věděla, jaké hrozné chyby dotyčný muž má? A to je strašná vize. Neříkej, že tohle všechno tvůj přístroj umí dešifrovat! Řekni, že to tak není! Řekni! Jestli je tohle pravda, pak lidská naděje bude mrtvá dříve, než se narodí!“

- - -

„Ale já jsem svůj MPPL vypnul už v tvém autě před tím, než jsem tenkrát vystoupil. Kvůli noblese setkání a především kvůli sobě! A možná, že už jej nikdy nezapnu a nikdy už nebudu nikoho skenovat.“ „Tomu nerozumím!“, vykřikla. „Když to budeš vyrábět, budeš určitě slavný a nepřekonatelně bohatý.“

„Snad, možná“, řekl jsem skoro neslyšně.

„Ale určitě budu šťastnější, když nebudu hned bohatý a ty si bez výčitek už konečně sundáš noční košili..."