(závěrečné vyvrcholení /katastrofa/ rozhlasové hry -5 díl.

předchozí nástin děje od expozice po peripetii pro ty, jež chtějí všecko rozpitvat, „tedy notičky a kolorování“ Vám natlačí do palice již všudypřítomná Umělá Inteligence.

Když už se sem i s Vaší podporou vetřela, no né?

Osoby a obsazení:

Jaromír, pracovník na vysoké postu v korporátu, co vytěžuje „lidské zdroje“

Norbert: psychotronik, amatérský spisovatel a bývalý člen policejní mordparty

-x -x -

Jaromír: Haló, haló Norberte, můžu mluvit? Jsi sám?

Norbert: Jasan, mluv umělče...

Jaromír: Musíš, musíš mi pomoci, stalo se něco příšerného! To co jsem udělal musím nějak vyřešit. Rozumíš, prosím tě přijď hned, nejpozději za hodinu na „Na Zátiší“, do hospody! Je to naléhavé, jde o můj život!

Norbert: (Pozvedl u telefonu obočí překvapením, tohle nečekal. )

Ale já v pět nemohu, co kdybychom...? I zítra mám důležité rande, pochop.Snad pozítří...

Jaromír: (Téměř mu nebylo rozumět jak vzlykal.)

Ne, ne přijď! Prosím tě! Zítra už tady nebudu, to ne!

(Závistivě)

Ty máš zase nějakou novou kóču?

Norbert: Ne, kočku mám pořád stejnou, přece grafičku Mařenku. Musíme probrat poslední korektury před vysypáním knihy do tisku! Znáš to? Termíny hoří!

Jaromír: Už jsem nemohl snést ten teror a šikanu! Udělal jsem něco hrozného, tekla krev! Moje, hrozně jsem se říznul.

A pak, ty jeho střeva a dokonce asi i mozek na zemi!

Už nikdy, nikdy! Ne, já to musím, musím to vyřešit teď, pak už nebudu! Rozumíš! Musíš mi pomoci s rozhřešením než se půjdu na most a skočím! A pak...

Norbert:

(Ta intonace a dikce rozrušeného hlasu jej vyděsila, jen podotkl, že tedy ano ať se skákáním počká, že přijde v pět.)

situace v hospodě „Na Zátiší“, (ze zápisků psychotronika, amatérského spisovatele, po rozboru hospodské konzultace)

Rozrazil jsem dveře lokálu, nasadil uštvaný výraz. Promiň Jaromíre, řekl jsem a podíval se na hodinky. Mám jen deset minut zpoždění. To víš, děti na tréninku, výtvarné kroužky, hafo rodinných povinností a manželka, můj hlavní rádce. Vybírala dost dlouho nový kostýmek v krámu.

Tak co kluci, dáte si pivečko? Přitočila se hostinská Anina s polo-nemravným výstřihem. Vypadáte zbouraně a uštvaně, mám třináctku hořkou na čepu, postaví vás zase na nohy!

Jenom jsem kývl, vztyčil dva prsty a už nesla pivečka. Tajuplně prohodila, „kluci do toho!“ Co máš na srdci, řekl jsem konejšivě Jaromírovi do propadlých očí a sinalé tváře. (Jeho telefonát mi stále znovu rotoval v hlavě.)

Furt mi Norberte, šéf korporátu tloukl do hlavy: Pořiďte si osobního kouče! Zvyšte svůj výkon“. Tak jsem jej kontaktoval, vybral a zamluvil. Hned zaplatil spolupráci na rok. Já DeBill!

Neprodleně jsem na něj uhodil a dal jasně formulovaný příkazy aktivity. A víš co On!?

To mi řekni…

Nejdřív se kroutil, schválně radil jen anglicky, dokonce psaný text duplicitně chrlil z tiskárny. Chápeš to, že konzultace „ONI“ cíleně archivují?

Je moderní doba, zvykneš si…

Jo zvyknout? Tobě se to řekne, vždyť se projevil jako záludná nediskrétní svi(nehezké štětinaté matně černé zvíře)!

Mě ten kret(neuctivý) mozek neprožene, tak jsem s ním přistoupil na angličtinu. A víš co on!?

???

Schválně přešel na němčinu, provokatér! Haj(zlomyslný) poradce!

Neříkej, to je zajímavé…

A když jsem viděl, že si chystá na další mou otázku znakovou čínskou tabulku, tak jsem to už nevydržel! Nebudu ti precizovat co tomu zku(nemanželskému) synovi jsem platil měsíčně za služby?

Asi dost, ne?

Tak jsem toho vyčů(vymočeného) zparch(nevlastního) syna chytl oběma rukama po stranách a praštil s ním o stůl!

Joj, to ho muselo bolet, nemyslíš?

Jen zachrčel a pak, pak jsem toho šíbra dorazil na podlaze mým podpatkem! Nevím přesně, ale vystříkla z něj asi duše, naposled zablikal! Mozek na maděru, jen to zapraštělo. Exitus.

Jakou já měl ponejprve radost, pro to báječný ticho! Ale teď , teď se asi budu muset přihlásit na policii, přeci jen jsem asi vrah!

A víš vůbec, jak se tvůj najatý poradce jmenoval?

Ani ne, možná si vzpomenu… Říkal, že se jmenuje Chatbot, tři 3GT, to je asi barák, myslím.

Udavač to byl! Tvrdil, že ne! Ale hlásit prý že musí. Kvůli týdenní analýze!

(Jaromír vytřeštil oči a čekal mou radu. Nebudu to prodlužovat, zrovinka šla okolo Anina, nesla vějíř prázdného skla a tácek s panáčky. Jen možná proto aby nás uklidnila řízla na stůl pozornost podniku)

ANINO, vykřikl jsem, zlato! Dvě velký dvojitý lampy Jeníka Chodce! Protože to je jediná opravdová medicína, co jmemní tuhle dobu.

P.S. Neskočil. Není čas na velké hrdinství...