Anyitt
Už více jak tři týdny bydlím v pronajaté garsonce na deváté patře panoše, bezvýznamného městečka. V pátek po práci jdu domů, před vchodem matně známá žena z osmého, před sebou kartony, obalený nábytek- lisovaného pazdeří. Zcela jistě polepeného plastovou folií, co má nahrazovat noblesu.
Přecházím jí: „Dobrej…“. Pak dva kroky couvám: “Chcete pomoci?“
Osm schodů z ulice na mezipatro, šest dolů k výtahu. Vjezd pro auta, v rovině suterénu a výtahu na druhé straně paneláku je za závorou, kdo by hledal nějakého strejdu o čtyři sekce vedle, co má klíče.
Zahnal jsem ji do výtahu, počítaného pro čtyři kusy a obložil ji kartony. No to by se jeden i urval, když ženská zahlásí: “To asi najednou nepobereme“. Šátral jsem rukou za ní přes balíky s cílem najít osmičku. Ruka se zasekla za deskou díky ryté placičce na řetízku okolo ruky. Jak jsem cuknul, přejel jsem jí rukou šikmo z ramene po levém ňadru. Sorry, to je nepříjemný...
„Se stane“, zaculila se.
Když jsem ten papundekl v kartonech natlačil do jejího jedno pokojáku, mastil jsem ke dveřím.
„Nedáte si alespoň kafe? Za tu námahu!“
Jako správná plechová huba jsem jej vysrkl a tlačil tělo znovu ke dveřím. Zastavila mne a chytla za ten řetízek.
„Jé, ten je hezký, asi od manželky, že?“
Nic takového ještě nemám, odvětil jsem.
"Nebylo to nepříjemné, tedy v tom výtahu!“, vyhrkla trochu uzarděle.
„Jenže já mám ušpiněné ruce a s těma se na ženu nemá sahat“, bleskově zreturnoval.
„U mne se můžete umýt...
Bylo jasné! Neuniknu… A ještě příště, určitě, budu muset ty blbý desky sešroubovat.
–
„Jablko na pondělní výrobní poradě: Technologickou linku do Balážova dovezou tento pátek a musíme to zprovoznit hned, jinak hrozí penále! Pojede starej Havlíček, technický dozor Prouza, parta montérů od Břízy a aby se něco i přiučil, tak zkušební provoz a odladění kontroluje tady vývojář, „mladej“ Norbert! Ředitelskej vytrčil prst na mne a čučel jak rozšafnej strejda na cizí svatbě. Tedy pojedu i já.
Kontaktujte hned dodal ještě, technický úsek firmy, „Bachratý a syn“ v tom Balážově. Nějaký chlap, asi šéf technolog v přípravě výroby, podepsal se jménem Anyitt Keress! A ať vám zajistí pořádný ubytování!
--
Rozrazil jsem dveře kanceláře přifařený k výrobní hale u těch "Bachratých“. Za stoly dvě bytelný baby štrachající se v papírech.
"Tak kde bych našel, (chtěl jsem říci “toho prďolu“- to jsem si rozmyslel), toho Fina, tedy pana Anyitt Keréš!?
Baba za stolem vyprskla, vypadly jí lejstra z ruky a drbla do kafe. Šplouchanec dopadl mezi propisky a otevřenou čokošku. Za křídlem dveří se ozvalo razantní, ale žoviálně laděné: „bacha na toho Fina, Keress jsem já!“ Objevila se ženská, krátce ostříhanou černou palici zdobila náušnice velikosti železniční obruče. „Zase budu muset srovnat nějakou návštěvu?“. Vycenila zuby a rozhodila rukama: „A kytka nic? Kdepak dneska chlapci kytičky dámám při návštěvě už nenosí?!“
Moje prořízlá huba „mladýho“, již pozdního třicátníka, se vzpamatovala: „Není všem dnům konec. Šukací vstřikovací lis s příslušenstvím manipulátorů a linky přivezou až v noci kamiony!“ Jo madam trčí v něm, tedy ve směšovací komoře, můj evropský patent systému „Push-pull“. Rád vám jej provozně ozřejmím!
„Finka“ rozhodně nepřijímala „slabý kusy“, já měl nějak štěstí. Ještě večer mi odemykala pokoj služebního bytu. Tedy neměla prsíčka mnou preferovsné velikosti, skoro jsem si v koutku i pobrečel.
Jenže mléčné žlázy pánové nejsou všechno, když hoří stodola!
To si pište!
Máte to zapsáno?
Tak si to taky pamatujte!!!
| 
