Řeknu to natvrdo. Už cestou na umělecký zážitek do města mi z autorádia tvrdil nějaký expert, že určitě vymřeme. Že fobie z navázání lidského kontaktu je zubatější, než kdejaký zubatý virus. Že nám naroste druhý palec na každé tlapě a nastane infekční slepota. Když jsem pak vystoupil z auta na parkovišti, byl jsem na sebe přísný. Musím to ověřit v klokotu maloměsta. Jen v případě, že budu míjet dva tucty chodců bez telefonu než dojdu k divadlu, půjdu po koncertu za odměnu na káfčo s dlažďáčkem. Káfčo bez „cu and milk“ (jsem přeci přísný) ale nejlépe s medovníkem (zas takový tvrďák nejsem). Na oslavu, že lidstvo ještě docela nezblblo. Přešel po navigaci řeky a gotický kameně osochaný most. Ti napravo začárkovaní by těžko registrovali, že po vodě pod mostem tancují Marťani v alabastrových bárkách. Červánky na obloze, ševelení větříku v korunách stromů, třpyt Šrámkových zčeřených vlnek, odrazy prasátek na fasádách, čerstvě rozkvetlé pampelišky v trávníku navigace? Proč? Na co?
Poctivě jsem zapisoval a blížil se k reklamnímu sloupu, jen co jsem minul v parku se žulovou dlažbou fontánu. Byla tam! Za sloupem. Postávala. Zabíjela čas. Ve tváři jakousi tíseň. Ne samotou. Osaměním! V černých šatech s sifónovým bolerkem, nastavenou krajkou v medové barvě přes živůtek a kabelkou v barvě krajky. Pochopitelně přiznávám, že mne upoutaly i štíhlé nohy v černých divadelních lodičkách (pouze nechlívácký vědecký posudek - jak jinak) . Napadlo mne, že jsme si dávali spicha (dříve rande vous) na obdobných místech. Nebudete se zajisté ptát. Proč? Na co?
„Gratuluji Vám milostivá paní, zapisuji čárku vlevo, jsem na čtyřiadvacítce a končím sociologicko - digitální výzkum. Se dvěma českými tucty lidiček bez telefonu v ruce a uděluji si odměnu.“
Pozoroval jsem její tvář. Vlítl jsem té ženě do života. Chtěla reagovat, ale překvapení jí zablokovalo hlas. Hned mi došlo, že pokud se pletu a čeká na svalnaté druhé já, tak dostanu na budku. Ale cítil jsem její tíseň v zapomnění, špulení rtů a nerozhodnost jemnocitného tvora. Nedal jsem jí šanci a pokračoval:
“Je to 37 ku dvaceti čtyřem. Tedy vyhráli bohužel ti se zářícími telefony v ruce. Ale já jsem na Vaší straně.“
Nadechla se a čekal jsem pokárání drzého, leč dříve narozeného spratka. Vystoupil jsem z toho přepadu a přešel samomluvou do jiné roviny: „Snad koncert zpěvačky v divadle není až od osmnácti nula nula, jinak tu budu hodinu stepovat s Alzheimerem. Brousil jsem očima po plochách vylepených plakátů na reklamním sloupu začátek koncertu a zažehloval atak k respondentce mého výzkumu.
„Jdu také na koncert do divadla, jen jsem se chtěla vydýchat. Do pěti.“ Odpověděla bezelstně, jaksi mimoděk. Chybělo deset minut. Nabídl jsem jí rámě, s odkazem na žulové desky parkového chodníku a lodičky na podpatku. Sumýroval jsem pokecání o digitální hydře, cestou k blízkému portálu svatostánku umění.
- - -
Uvítala můj nápad „po“. Na medovník. Někdy je příjemné, když se akce s uměleckým zážitkem následně i prodraží... | 
