|
Nostalgicky hladím látky v otevřené šatní skříni podkroví domu. Něco vyhodit, ulevit prostoru.
„Už jsi se nasytil vůní žen?“
???
Měls přeci dost času!“
Hlas za mnou, nebo mystifikace? Pátral jsem místa v paměti, kde podobný ženský alt zazněl. Nebyl překvapivý, už jsem jej dříve několikrát v dáli slabě zaslechl. Jen zněl trochu jiným zabarvením. Dost dlouho jsem přemýšlel, co bude potom. Celé roky. A smiřoval se s neodbytnou návštěvou.
„Nevěděl jsem, kdy přijdeš.“ Otáčet hlavou nemělo smysl.
„Nemůžeš? Nechceš se mnou mluvit? Ani teď, když už máš stříbrné vlasy?“
„Nečekal jsem Tě zrovna teď! Jen mne překvapuje, dříve tvoje profese patřila výhradně mužům!“
„Čemu se divíš? Chtěli jste přece genderové století, nebo ne? Ostatně, u tebe jsem jen na skok. Zatím jen obhlédnout a konzultovat situaci. Naše firma „Poslední Instance“ se také mění. Zavedli jsme <Zákaznické oddělení>. Musím pečovat o přidělené, tedy budoucí klienty! Patřím do Severní sekce. Tvé činy, tam na jihu, mám zde ve složce“
„Ptáš se na vůni žen? Domníval jsem se, ne byl jsem si jist, že jsem ji poznal. Už ve dvaceti.“
Nebyla první. Osudová to ano! Jako červnová louka, po krajích něco málo rmenu a šťovíku, jinak jen voňavé lákavé barvy květů. Hebká, plná nektaru, to vybízelo ochutnávat sladkost do zbláznění. Nepropásl jsem žádnou volnou chvíli, na všech místech jejího lačného těla.
„Tehdy jsem nebyl připraven. O to víc pak riskoval společnou budoucnost s ní. Mohla i vyjít, jenže…“
„Jenže jsi neměl dost nabito?“
„To hned nepoznáš, neměl. Doslova. Toužila, chtěla žít v každém okamžiku! Ne až později! V každém přítomném okamžiku, jen teď. Potom? Potom nic neznamenalo.“
Ale jsem vděčný za každý den těch tří let, co mi poskytla naději. Její vůně domácích luk a břehů potůčků byla jak infuze. Nekonečná opojnost vpletená do vlasů tmavých tůní.
Až následně mi došlo, že opojnost může mít hranici konečného trvání. Poznam jsem marnost. Nemohl, nešlo nic zvrátit.
„Ale z týhle almary jdou jiné vůně vojáku.“
„Už jím dávno nejsem. Pravda, tu skříň jsem koupil až později, jako žoldák. Armáda mi nabídla kontrakt na pět let. Prachy přece nepáchnou, i byt nebyl k zahození. Když ještě zacinkali za mé civilní vzdělání, chytil jsem se.“
„To nějak souvisí s vůní žen?“
„Máš všechno přeci ve složce, nebo jsem se přeslechl?!
„Tady je jen „vádí“- padesát tři měsíce, transporty hlav, přežil. Níc vic.“
„No právě! Ve skříni je můj talisman, sako. Nevidíš ho snad? Proužkované a nádadně světlé, docela vlevo!“
Poslali mne do školy. Do kraje s vůní levandule, tymiánu a vůbec suchomilných středomořských koření. Dole, pod base campem bylo městečko, vprostřed řeka. Kalná a unavená jak zchvácený pes. To je tak, když už voda má blízko k deltě a převaluje se sem a tam vlivem přílivu.
Zašel jsem z rozžhaveného slunce nábřeží do obchůdku koupit košili v barvě skořice, nebo alespoň v barvě kávy. Uvnitř jediná maminkovská prodavačka se starosvětským drdůlkem a bílým límečkem. Košile pro mne nebyla. Tušil jsem ale, že něco na mne uvnitř čeká. Na stojanu horní štangle čekalo právě tohle sako. Extra nápadné s výraznými proužky barvy pouště. Nejkrásnější proužek vytažen podkladem nití barvy skořice. Miloval jsem ten kus ještě než mi ho na štafličkách snesla dolů. Byl jediný toho druhu v celém krámu, přesně v mé velikosti.
„Vidíš tu hrubou strukturu? Jako slepence ostrohů erozí větrem vybičovaných skal, na hraně zlomu do vádí. Uvnitř, nad kapsičkou pro drobné byl kožený řemínek přistehován k podšívce. Řemínek v barvě skořice z ražené kůže pro zpevnění zápěstí. Nápis: “Bonus Fortuna“, nosil jsem jej tím nápisem dovnitř. Chtěl jsem jej mít jen pro sebe. Rozumíš? Potřeboval jsem ho!“
„Vádí má vůni žen?“
„Právě tak! To bys jako Smrtka certifikované firmy „Poslední Instance“ měla přeci vědět! Nebo máš pod palcem v severní sekci jen muže?!
„Ne, beru i ženy. Jenže v tuzemských případech jsem ještě vádí nezažila. Tak to nemohu porovnat. Potřebovala bych nějaké informace toho druhu.“
V subsaharském teritoriu je jen kamenitá polopoušť. Nedozírné rozměry. Ale na misi se nedá moc běhat po okolí. Všude trčí nástrahy, čistých míst málo, zubních kartáčků moc. To jsou ty potvůrky, co tvoří minová pole. Kdo je nepozorný, zasyčí za ním a vyskočí nad povrch tak půl metru. Instinktivně se otočíš. Pět set dvacet ocelových kuliček ti vyčistí i zuby, už nikdy nic nebudeš cítit a nikdy víc cokoliv potřebovat!
„Nebylas tam? Opravdu? Tak to byly jiné hlasy, co zvali nešťastníky do náruče posledního dne.“
A tak jen sedíš třeba jen pod vrcholem zářezu strže vádí. Jak slunce odchází za obzor, ticho okolí se překlopí do ryku a zvuků mluvících skal a návrší. Každý kus země šeptá, šumí, brblá a křičí do polyfonní nerozluštitelné kakofonie.
Jako žena! S tím hukotem i narůstajícícm řevem jdou i vůně. Ostré proužky vůní. A když se po půlnoci vyrovnají tlaky a teploty proudů vzduchu, utichnou vůně i řev. Noc se překlopí do chladu i mrazu a zabalí duši pozorovatele třpytivými hvězdami a klidem, který bolí.
„V tom obchodě jsi tušil, že zrovna takové sako s řemínkem na zápěstí budeš potřebovat?“
„Nevím, tehdy jsem netušil. Až pak, kdy ti hrdlo začne svírat strach. Možná to byla i náhoda, možná stál u mne nějaký světec.“
Na Boha jsem tam, ve zmaru okolo, nevěřil. Věřil jsem jen řemínku na ruce. Když jsem naplnil smlouvu, odjel přes moře zpátky ke schvácenému psu na nábřeží. Abych nasál vůni tymiánu i levandule a vykašlal zrnka písku. A abych poděkoval za řemínek, co mne ochránil a také za sako.
Jenže v obchodě paní s drdůlkem nebyla. Za staromódní mechanickou kasou na kliku stála drobná dívenka v květovaných šatech. Voněla černým čajem z Assamu s přidanou skořicí a kůrou citronovníku. Řekla, že sako mi prodala její teta, co zemřela. Krám dostala darem. Byla jediná, kdo se o ní v závěru života starala.
Sundal jsem kožený řemínek z ruky. Byl stokrát propocený se zčernalými okraji. Nápis „Bonus Fortuna“ zašel téměř do nečitelnosti. Navlékl jsem jí jej na ruku. Bylo to komické, pochopitelně ukrutně nepasoval.
A ty se ptáš jestli znám vůni žen?
Stačila mi jen ta jedna v květovaných šatech, když si opláchla své dlouhé vlasy v černém čaji z Assámu, se skořicí a kůrou citronu.
| 
