Mordyje hodiny, včera se mi na ní nechtělo. Asi tou meteo-konstelací. I když voněla, neskutečně. Omamně trhala vzduch do hmotna. A jak! Pořád jsem ji říkal, počkej, přijde na tě řada. To jsou totiž kecy z lenosti. To znám, dobře, moc dobře. A k tomu navečer na obloze od západu mraky, dost tmavé na bouřku. A ještě tlak, vysíleně padající ke dnu tlakovýho hrnce, dusnej a mordující duši do nikam. To se jeden ani neodtrhne od posezení u chladivého chmelového moku.

Ale vzchopil jsem se. Dlouhé roky jsem tuhle lásku ničil, a chodil si užívat česání cizích krásek s velkými pušnami, tak dvě stě metrů od domu. Vonící láska není totiž z kategorie krásna. Sice když vykvete, jako každá ženská, tak to jde. Ale jinak během zimy je, no jak bych to řekl decentně, prostě škaredá jak rozcapené roští.

Můj keř Bezu černého, dlouhé roky mou rukou urputně kácený a drasticky zmlazovaný za hranici plotu jsem už loni nechal osudu. Osudu, když tak sveřepě a neúnavně obkličoval vstupní branku. A letos zmohutněl a zkrásněl jako žena, která očekává zájem. A o vonné, plodící a plodné zájem je, alespoň u mne.

Nezbývalo, než přinést papírovou bednu a natrhal jak říkala maminka „kosmatice“. A jemně s lehkostí pírka rozestlat na síta, jako když ženu kladete do mechu na mýtině a připravujete se na akt, ke kterému je dnes třeba i formulářík podepsat. Jedenáct velkých sít pod střechou medárny, vedle vonícího nového sena. A jestli vám to mladí muži nic nepřipomíná, jak voní láska a alespoň jste o té kombinaci s milou nic neslyšeli a nic nečetli, tak vás upřímně lituji.

Protože láska nejsou jen ukrutné výkřiky vášně, když se snažíte na začátku přesvědčit zvolený objekt o čestných úmyslech. Pro mne je to i neokázalá práce pro můj životní protejšek. Udělat jí nečekanou radost. Protože ona už navečer z té své jahodové zahrady byla vážně trop a tak jen nenápadně naznačila, že květ bezu je třeba „zachránit“ na sušení, protože po bouřce už k ničemu nebude. S dovětkem, že už nemůže.

No jo, co je to vlastně láska...