Viděl jsem film z austalské divočiny o „camel lady“, tedy v kůži Robyn Davidson, tehdy už pětadvacetilé zatvrzelé ženy. Via své rozporuplně smutné dětství se chtěla vyrovnat alespoň otci, když už její maminka nevydržela tíhu života na krachující dobytkářské farmě a oběsila se. Film má stejnojmenný název „Tracks“, tedy „Stopy“ a vznikl dlouho po vydané reportáži v NG a následně vydané úspěšné kníze. Odstup více jak třiceti let je dost dlouhá doba, která prověří případnou pomíjivost příběhu. Mimo hlavní aktérku se na pozadí děje pohyboval americký fotograf Rick Smolan. Jde o úhel pohledu kdo je na pozadí děje. On umožnil a přidal do děje hnací kameny. Bez něj by pravděpodobně bylo nemožné psát o úspěšném konci snu a záměru Robyn v realitě.

Pátral jsem, co je Rick za chlapíka. Je ještě zajímavější hlavní hrdinky. Jako profesionální fotograf National Geographic měl kontakty a konexe, čímž protlačil sponzoring. Mimo tento příběh zajistil, spíše vydupal, adopci děvčátka z Indočíny do Států. Byla z těch, které měly otce amerického vojáka. Jedna z asi čtyřiceti tisíc. Čtyřicet tisíc dětí, jež trpěly jistou diskriminací, neboť byly pohledově jinaké a navíc „cizí a nechtěné“. Rick je prostě formát a dělá dobro lidem dodnes.

Kvůli Robyn i Rickovi jsem chtěl vidět dál „za oponu akce, ve věci australských „First Nations“, tedy především o původních lidech ze Severního teritoria, Aboridžincích. V knižním i filmovém příběhu totiž pomohl Mr.Eddy. Pomohl Robyn, aby vůbec prošla svoji plánovanou trasu 1700 mil z Alice Springs k Indickému oceánu. Protože tahle země je v mnoha místech posvátná, pro nepsaně platná tabu původních obyvatel, jenž zapovídají vstoup samotné ženě. Dovolím si tvrdit, že lidské společenství, které uznává a dodržuje tabu svých předků, přežije mnohé leritetie dějin.

Pátrání po indiciích původního příběhu R.D. má i pointu. Ozvalo se Austraské muzeum v Sydney a nabídlo „link“ na další souběžnou trasu průzkumu. A tak jsem se překvapivě dostal „po drátech tedy vlastně spíš vzduchem“ i do oblasti Nového Jižního Wallesu, do oblasti řeky Darling. Do oblasti původních lidí Gadigal, jež se sami označují za černochy i když odstín jejich kůže do barvy ebenu má daleko. Je v nich už zaryta ozvěna a zkušenost neskutečnosti, kdy původní obyvatelé byli násilně v minulém století (do roku 1970) převychovávání australskou vládou mimo svůj původní prostor života. Tak jak to v reportáži popisuje strýček Badger Bates.

Jenom mne v souvislosti s řekou Darling napadla děsivá paralela s obracením toků řek Syrdarja a Amudarja v Rusku i kalifornské zavlažovací systémy z řeky Colorado: To samé drancování vody pro zavlažování na řekách Tigris a Eufrat, a stejně tak v úrodné nížině řeky Po /Pád/. O čínské gigantické přehradě na Žluté řece a současných stavbách na řece Mekong je také řeč. A u všech šlo a jde o jisté násilné přesídlování domorodců, buď tlakem peněz nebo čistým mocenským rozhodnutím. Tedy i na řece Darling jsou následky, stejně jako i jinde, tragické. Civilizační „blahodárná“ činnost nejdříve poručí větrům i dešťům v krajině a pak i společenstvím původních obyvatel, kde a jak mají žít v nekonečném dobrodiní těch, kteří nezváni jako kolonizátoři přišli. Na konci jejich dobrých skutků už jen nastoupí alkoholizmus, neboť i „ohnivou vodu“ přivezli ssebou. Ta a i jiné libůstky způsobila vypnutí a vykloubení základních životních instiktů lidských potřeb přežívajících domorodců. Jasně, mohou být vlastně rádi i rády, že jsou uklizeni v rezervacích s hojností bezstarostného jídla a pití.

Film „Tracks“ má minimalistické pointy. Alespoň o jedné je dobré se zmínit. Když totiž Robyn a Mr.Eddy (staršina komunity domorodců) dojdou k poslednímu obydlenému bodu před Gibsonovou pouští, kde žije bílý bushman Glendle. Jeho gesto zdánlivě bezprizorního chuďase, když věnuje Mr.Eddyemu své poslední kecky, aby potřebných dvě stě mil území s mnoha místy tabu prošel po rozpálené zemi. Protože boty staršiny už vlastně nestály za řeč.

Každý má právo vybrat si a jít svojí vlastní cestou, má-li na to hlavu. Ne nepodobnou cestu ve filmu Feral zvolil v Austrálii i „Charlie“ Soukup. Teď je zrovna v módě mainstreamu tvořit umělou inteligenci aby nám, již civilizovaným poradila, co ještě nevíme.

„First nations“ AI nepotřebovali a nebudou nepotřebovat ani do budoucna. Protože neztratili instinkty s pudem sebezáchovy sebe sama i zachování rodu.

Možná přesnější bude ptát se, zda nějaké vhodné místo jako cíl naší cesty bude ještě kdesi k nalezení. 

Epilog:

Nejsem si jist, zda pomůže vydat se na pochod tak, jako Robyn Davidson. Očistit duši, vyrovnat se s traumaty a činy a které vleču já i ty. Vlečeme je společně za sebou s nálepkou „Blahobyt především“.

Nejsem si jist, zda nás zachrání statečný pochod tří děvčat Grace, Molly, Daisy zpět domů z převýchovného tábora Moore River do Jilanong, příběhu „Mollyś daughter“¨/Doris Pilkington Garimara.