„Mami, pojď si zahrát karty…“ „Co tě to zas popadlo???“…..sama nevím, mami. Já je vlastně nechci hrát, tím spíš ne s tebou. Ale dřív..dřív..pamatuješ se? Učila jsi mě hrát žolíka a vždycky jsi vyhrála… Stejně mě to bavilo – vzácné chvilky kdy jsme byly spolu. Těsnila jsem z hlavy všechny tvé povzdechy a nervózní pohledy na hodiny. Já si chtěla hrát…a to bylo přece nejdůležitější…Děti jsou kruté, mami. Chtěla jsem být s tebou a tys měla po ruce vždycky dobrou nebo horší výmluvu a teď se ptáš, proč ti nesvěřím svá dívčí tajemství, kterým jsem odrostla zatímco jsi musela pracovat.. A dál se ptáš – proč trochu neztiším ten řev co pouštím v přehrávači, že tě z toho bolí hlava.. System Of A Down je přece pořádná muzika a tiše se ti směju…děti jsou kruté, mami, víš? Vždy jsi pro mě měla jen neosobní chlad, skrytý za tou lží..“matka“, ale pro sestru ne a já to věděla mami, ano. A blížila jsem jí jak jsem jen mohla. Nikdy nebyla tak dobrá jako já, ale to ti nestačilo..a já už lepší být nemohla, to mi věř..! Chceš si se mnou povídat, teď já nemám čas, jdu ven, prostě někam kde nejsi..a stejně se vrátím včas, abys se nestrachovala, že se bude otec zlobit. Tobě to snad nestačí??? Někdy uznáš že mám rozum..co ty o mně víš… že nemůžu vystát způsob, kterým naléváš sklenici a jak jezdíš prstem po okraji stránky v knize, když otáčíš list? To asi ne. Ptáš se „co bylo ve škole“ a občas něco přidáš jako prémii, cítíš, že se vzdaluju a asi to tak nechceš, ale já tvé záchranné lano nechytím. Snad jednou se zeptáš proč…tak tady to máš…děti jsou kruté. |
Albireo 