O líci i rubu veršování

Když verše vzlínají a vláhu dávají večeru,
spočinou na duši a zavoní vzpomínkou,
tomu, kdo napsal je, odvahu seberu,
nahlédnout do nitra na chvilku malinkou.

Když verše vetřou se až někam pod kůži,
a mezi básní a čtenářem jiskra přeskočí,
slova ve verš se slévají, až se dech úží,
v tu chvíli zatoužím protějšku zřít do očí.

Když verše kanou, ty slzy na lících duší,
slzy z vosku do stínů svící planoucích,
temnou tuží psané jsou, a rub duše tuší,
že i čerň liter veršů nám zazáří v srdcích.

Je krásným veršů údělem srdce rozpálit,
jedno rozpálí, však jiné spálí či dopálí.