O rozkošňování smočením

Deštěm tak být,
tím vlahým,
co svodům porozumí,
a jen šuměním pouhým
rozkošňovat,
co tak krásně umí...

To budu stékat
po úbočích i údolími
krásných dam,
a mokrotou halenek,
ne sprostotou,
na to slovo dám,
pohoří s hroty odhalovat,
a chladně chladit
ta sluncem rozpálená těla,
a ladně ladit
toužení, co ta těla by chtěla,
a vláhou vláhu
v klínu klínu
soužení vyvolat,
neb déšť není pláčem
nad vším tím,
co má se stát...

Však já když prším,
jsem studený
jen do bot všem teče,
a jak jsem starším
vykouzlím méně vláhy
pro ty slastné křeče,
krásným dámám
když ne slzy,
tak ze mne nervy tečou,
a místo odhalení
jen tepleji se oblečou,
když schovat se již nestačí
a já, co déšť, je přec smočím,
jen se cudně stydí,
a jako zmoklé slépky
v mokrém pérku rozkošného
pranic neuvidí...