Prolog |
O čem bych vám tak napsal dneska? Tak třeba... |
|
Psáno psí tlapkou 3 |
Asi dva dny jsem si připadal jako nějaký psí nedochůdče. Fakticky. Minule jsem vám líčil, jak se mi postupně otevíraly očička. Štěrbinka, celý očičko, druhá štěrbinka... a nic. Při tom to zůstalo. Dva dny uplynuly a žádná změna. Je to vůbec normální? To se může stát jenom mně. Sourozenci už dávno vesele koukali na svět a já, chudáček ubohej, furt nic. Pomalu se ze mě stával smutnej, zakomplexovanej hafík.
Brášci si mě v jednom kuse dobírali, sestřička samozřejmě nezůstávala ani trošku pozadu. Bylo to horší jak noční můra. Ale dyť já se tak snažil! Nebylo to však nic platný. Taková nespravedlnost! Darmo mě maminka utěšovala, že se to spraví. Jo, jí se to mluví, ona má obě očička otevřený, co může vědět o mých starostech? Moji „milí“ sourozenečci mi vymýšleli jména jako Jednoočko, Napůlkuk, Šetřiočko, Mžourálek, Poloviďouš... Jejdanánku, to byla ostuda, to byla hrůza! Už jsem ani nedoufal, že by se to mohlo změnit.
Naštěstí se tak ale stalo. Najednou se otevřelo a já si mohl pohled na ten velkej svět opravdu pořádně vychutnat. A víte, jak na to reagovali moji vykutálení brášci a sestřička? Byli moc, moc smutní. Tvářili se, jako by jim vzali večerníčka. Že prej jestli mi to blbý není, takhle jim zkazit skvělou zábavu. Kvůli mně prej budou muset namáhat svý chlupatý hlavičky a vymyslet si jinou zábavu. Holt, nemusíš mít nepřátele, stačí rodina. Su já to ale chudák. Jediná maminka mě má ráda, ta byla šťastná, když viděla, že si mý očičko konečně dalo říct.
Tímto pro mě začalo velký dobrodružství. Když už nemám ty starosti a komplexky se taky vytratily, musím přece začít pečlivě zkoumat ten svět. Ať vím, co mě čeká. Do čeho lezu. No jo, ale tady nastal další problém. Jak donutit ty malý chundelatý nožičky, aby mě poslouchaly?
|
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|