Měsíc

se možná vykoulel z oka obrovské krevety a tma je její chřtán co krouží

kolem věží.

Vykousnu si vějíř světla baterkou nabitou světluškami. Jsou v ní lumy.

Co ta všechno umí.

Pomačkané hrany stínů se chvějí jak papírová origami, jeden z nich leží

na sloupu pouličního osvětlení.

Kéž by mi z čela vyrůstal stonek světla, jak ďasu mořskému.

To černé mračno bych rozehnal.

A kráčel dál.