I. Na háček nabodnu červivou notu – vlasec se rozvlní jako dlouhý tón, potom mi zmizne pod dusivou fólií, která je nebem a která je hladinou nad hlasy podvodní zvěře. II.
Až vlasec ztichne pod dusivou fólií – pod tváří, průhlednou, cizí a svraštělou, tak budu čekat, jako bych čekal na záškub lanka a zachvění mosazi nad čerstvým náhrobkem a potom trhnu, jako bych trhal jazyk i s posledním slovem. Čeřenem vylovím štiku, co před chvílí do vody každým svým mrsknutím opakovala monotónní slova. III. Znamení
Říznu. Do hřbetu ryby tě říznu. Ve stejné chvíli se zablýskne – prasklina naruší statiku nebe. Vykuchám štiku, která je jazykem mrtvého zvířete s lidskýma očima. Z oblohy vyhřezne déšť. IV.
Déšť začne na ticho rýsovat sluch; a ty přijdeš a začneš mi vyprávět o městě, které je ztracené kdesi u mrtvého moře, velrybí lůj se tam po nebi sune od rána k večeru – sune se nad domy, které jsou žíznivé že by snad vypily okna i s očima toho, kdo by se pokusil oplakat svůj odraz na skle. Každý z těch domů má jméno po někom, kdo mlčky odešel a moře jej přikrylo dělohou dušení, aby ho později povilo na břeh – byli tak vláční a bílí ti s těly jak homole sýra. Jednoho's viděla – loďaře s rybíma očima; prý se mi podobal – až na ty oči, dodáš – . Znáš prázdný dům a ten nese mé jméno: Jonášek čtvrtého dne. Budu mít velrybu zavřenou v hlasivkách – jen co ji vyslovím, spolkne mě. |