Možná se některým z vás při přečtení titulku vybavil americký film Nomádi, napůl dokument,napůl hraný. Mapuje život Američanů, kteří v obytných autech cestují za prací. Jsou to lidé z okraje společnosti. O takových nomádech ale psát nechci.Jde mi o dnešní Evropany, kteří cestují za poznáním. Měl jsem teď příležitost sledovat je v kempech na Pyrenejském poloostrově, kde jsme strávili téměř pět neděl.

V jednotlivých kempech mě nejprve upoutala celá škála obytných vozů od opravdu velkých s ložnicí a kuchyňkou až po menší auta, na jejichž střechách na noc „vyrůstaly“ malé domečky, tedy stany, které měly podobu vysunuté střechy, nebo byly upevněné na střeše a od nich vedly dolů schůdky. Ale samozřejmě víc než auta mě zajímali samotní cestovatelé. Byli to lidé nejrůznějšího věku a také nejrůznějších profesí.

Tak třeba v kempu španělské Malagy jsem si povídal s holandským párem, cestovali v obytném autě z mého pohledu velkém jako autobus.

„My jsme už na cestě pátý týden, teď chceme jet do Francie. Jsme v důchodu, tak si to užíváme.“ Podobných cestovatelů tam bylo víc. U každého auta měli rozložený stoleček a židličky, byli pohodlně usazeni, popíjeli kávu, četli, nezřídka měli s sebou pejska. Ale necestovali všichni jen autem. I na motorce, na kole. Narazili jsme tu dokonce na mladé Čechy, kola měli obalená zavazadly.

„Jedeme ještě do Gibraltaru,“ hlásili.

V kempu u portugalského letoviska Nazaré si zase vedle našich stanů staví svůj nízký stan mladý německý cyklista.

„Jsem z Ulmu,“ vypráví. „Tři roky jsem dělal tesaře, byla to dost dřina. Něco jsem si vydělal a teď cestuju. Z domova jsem vyrazil před 35 dny, jedu tak průměrně sto kilometrů denně, někdy je to 70, někdy až 140 kiláků. Proto mám s sebou tenhle lehký stan, váží jenom půl kila a nedá se v něm ani sednout, jenom ležet,“ směje se. Je mu třiadvacet. Chce dojet do Valencie na kurz španělštiny a potom má v plánu studovat ve Vídni. „Vídeň je moje srdcová záležitost,“ dodává.

Další den se dávám při mytí nádobí do řeči s asi třicetiletým Švýcarem z Zűrichu. Na moje sdělení, že jsem z Česka, opáčí:

„Chodil jsem s jednou Češkou, čeština je hodně těžký jazyk,“ usmívá se. „Ale rozešli jsme se. Teď už jdu druhej měsíc pěšky. Se psem. Teda vlastně se dvěma. Tenhle se ke mně přidal cestou,“ ukazuje na chlupáče a láskyplně ho podrbe za uchem.

Ale je tu s přívěsem i jedna mladá maminka se dvěma malými dětmi, asi tříletým chlapečkem a třičtvrtěroční holčičkou. Manžel ji sem přivezl autem a zřejmě přijede až na víkend. Maminka chodí s dětmi cákat se do bazénu v kempu, hraje si s nimi u přívěsu. Děti jsou spokojené, malá v bazénu nadšeně vykřikuje.

Tihle všichni novodobí nomádi chtějí cestovat, poznávat, navštívit památky i krásnou přírodu, koupat se v moři, chodit po horách, hrát si s dětmi na sluníčku. Život je přece tak krásný!

Kéž by takhle mohli cestovat i Ukrajinci. Ne jenom proto, aby se uchýlili do bezpečí. Určitě by se mezi nimi takoví cestovatelé taky našli.