„Tomíku, já vím, že bys chtěl k vánocům lego nebo autíčko na dálkový ovládání, ale jsem teď bez práce a peníze z podpory nám stačí tak akorát na jídlo a na nájem.Na vánoční dárky už bohužel nemáme. Ale vzpomněl jsem si na svýho tátu, tvýho dědu, kterej mi jednou nadělil místo hraček den plný her.“

„Den plný her? Jů, to bych chtěl taky!“ Tomíkovi zazářily oči.

Tatínek se zaradoval, že jeho návrh u synka vyvolal takové nadšení a pokračoval:

„Tak na co by sis chtěl hrát?“

„Na detektivy!“

„Tak dobře budeme pátrat po… po… po zloději, který nám ze spíže ukradl marmeládu,“ napadlo tátu.

„Tak to je jasný,“ vžil se hned Tomík do hry. „Jestli tu marmeládu snědl úplně všecku, tak má teď pusu celou ulepenou nebo ho možná bolí břicho.“

„To máš pravdu. Pojď, půjdeme do města, určitě se někde schovává.“

Táta vzal Tomíka za ruku a vyrazili.  Město bylo plné lidí. Někteří seděli v restauracích nebo cukrárnách. Tomík asi do dvou cukráren nahlédl, ale tam byly zákusky převážně se šlehačkou, žádná marmeláda. Na ulici si u stánků další lidé kupovali trdelníky, svíčky, vánoční ozdoby a spoustu dalších věcí. Byla krásně vyzdobená. Tomík si stánky se zájmem prohlížel a zdálo se, že už na hru zapomněl.

„Podívej tati, támhle ta holčička je upatlaná od marmelády, zřejmě si ji dala do trdelníku, aby si ho ještě vylepšila,“ řekl najednou.

„Tak co, pane detektive, jak ji chcete potrestat?“ zatvářil se tatínek naoko přísně.

„No,“ zamyslel se Tomík, „já bych jí jako trest uložil, že nám musí udělat novou marmeládu,“ řekl potom naprosto vážně.

„Co když to neumí?“ zkoušel to tatínek.

„Tak to udělá s maminkou,“ nedal se Tom.

„Hm, a víš určitě, že je to naše marmeláda?“

„To bych ji musel ochutnat,“ zasmál se kluk, „máminu marmeládu poznám.“

„Navíc nikde nevidím naši sklenici,“ pokračoval táta ve hře.

„Určitě ji zahodila,“ přemýšlel synek.

„Takže jsme zloděje vlastně vypátrali,“ řekl táta spokojeně.

„Víš, tati, já bych ji asi netrestal, když jsou ty vánoce,“ usoudil najednou Tom. „A jestli jí mámina marmeláda chutná, tak ať ji sní.“

„To je velice moudré rozhodnutí, pane detektive.“

Šli domů na oběd a Tomík mamince vylíčil průběh pátrání.

„Víš Tome,“ řekla maminka po obědě, „chtěla jsem dát oříšky do vánočního cukroví, ale asi mi je sebrala veverka. Běž se podívat na zahradu, kam je odnesla.“

Tomík vyběhl ven a pustil se do dalšího pátrání. Některé oříšky našel na zemi, některé ve větvích stromu. Donesl jich mamince plnou náruč.

„Zlodějku jsem tentokrát nenašel. Ale myslím, že jak mě uviděla, tak se určitě lekla a utekla,“ hlásil radostně.

„Vidíš, jaký jsi byl dnes úspěšný detektiv. Pojď si za odměnu vzít linecká kolečka s marmeládou a vanilkové rohlíčky s oříšky.“

Tomík byl nadšený. Nacpal se cukrovím a potom zavolal babičce:

„Babí, dostal jsem k vánocům den plnej her. Hráli jsme si na detektivy, nejprve chtěl táta vypátrat ztracenou marmeládu a potom máma ořechy. To bylo super!“

„Tak to jsi šťastnej kluk,“ smála se babička. „Protože oba ti věnovali svůj čas. A čas je hodně drahý dárek.“