V dobách komunismu měla odvaha podobu negativního postoje vůči tehdejší vládnoucí garnituře, tedy představitelům komunistické strany. Chtělo to opravdu hodně kuráže vystoupit proti režimu veřejně, v sázce byla minimálně  nemožnost pracovního postupu, v horším případě hrozila ztráta zaměstnání i věznění. Své o tom věděli především Chartisté i další disidenti v čele s Václavem Havlem. Ale ani řadoví občané, kteří nevstoupili do KSČ, to neměli jednoduché. Porci odvahy museli prokázat rovněž ti,kteří se v lednu 1989 účastnili tzv. Palachova týdne i studenti 17. listopadu 1989 na Národní třídě. V té době šlo o svobodu, které se občanům opravdu nedostávalo. Bylo tedy nutné za ni bojovat.

Ale jak je to se svobodou dnes? Ze všech stran během pandemie slyšíme, že nošení roušek, lockdowny, očkování a další opatření jsou omezováním svobody. Vzniká spousta protestních akcí a potyček mezi odpírači a zastánci očkování atakdále. Ale je to opravdu omezování svobody? Opravdu proti tomu musíme bojovat? Jsem skutečně statečný, když se nenechám očkovat? V tomto případě je to přesně naopak. Pokud se nenecháme očkovat a nenosíme roušky, stáváme se přenašeči covidu a chováme se nezodpovědně. Ale svoboda je především odpovědnost k ostatním lidem. Odpovědnost v tom smyslu, že budeme ostatní před nemocí chránit.

Dnes se tudíž odvaha transformovala do jiné podoby. Projevujeme ji nejen tím, že dodržujeme jednotlivá opatření a nemoc nešíříme, ale také tím, že zohledňujeme i další problémy současné civilizace. Zkusme k ní tedy přistupovat jinak: oblečme si teplý svetr a šetřeme v bytě teplem, neplýtvejme potravinami ani vodou. To jsou výzvy dnešní doby. A k tomu je potřeba v dnešní pohodlné společnosti velká odvaha!