Pan Vrtiška bydlel v malé vilce na kraji města. Byl to podivín, který žil stále jakýmsi starosvětským životem. Televizi neměl, internet už teprve ne. Jediné, co ve své domácnosti za moderní vymoženost strpěl, bylo rádio. A samozřejmě další nezbytnosti jako tlačítkový mobil, pračku a elektrický sporák. Nejvíce času trávil ve velkém obývacím pokoji v přízemí své vilky v ušáku u krbu a pokuřoval při tom svou oblíbenou lulčičku. Na klíně mu dost často sedával jezevčík Ferda. Stěny obýváku byly až do stropu pokryty policemi s knihami. Skoro to vypadalo jako v klášteře. Ven vycházel zásadně v buřince a s vycházkovou holí, kterou občas vyměnil za sklapnutý deštník. 

Na dveřích svého domku měl cedulku: Jiří Vrtiška, záhadolog. Ano, záhady, to byl jeho denní chleba. Spousta lidí se na něj obracela se svými problémy.

I jednoho zamračeného jarního dne takhle pokuřoval, když se ozval zvonek. Pan Vrtiška šel otevřít a na prahu spatřil mladíka s dredy v pomalovaném tričku a džínách s dírou na koleně. 

To jsem zvědav, s čím za mnou přichází, pomyslel si. Snad ví, že nemám internet.

"Brý den," snažil se být mladík zdvořilý.

"Dobrý den," odpověděl pan Vrtiška. A hned dodal: "Máš pro mě nějakou záhadu?"

"To teda jo," přisvědčil ten kluk. "Jmenuju se Filip Kopecký a bydlíme s kamarádama v jednom opuštěným baráku."

"Opuštěném domě?" zakroutil pan Vrtiška hlavou. Trochu se mu to nezdálo. Aby ještě neměl potíže s policií.

"No," vysvětloval Filip neochotně, "Je to takovej starej domek po prarodičích jednoho kámoše a zatím běží dědický řízení, tak nám to jeho rodiče dovolili..."

"No dobře," přerušil ho pan Vrtiška. "A tam se něco stalo?"

"Přímo tam ne," pokračoval Filip. "Víte, já mám psa..."

"Aha, jakou rasu?" Panu Vrtiškovi to nedalo a opět mu skočil do řeči.

"Malýho, čivavu. Akorát když jdu se svojí holkou na rande, tak ho zavřu do svýho pokoje, abysme měli klid, dveře jsou zamčený, ten barák taky a on se najednou objeví za mnou v parku! Prostě někudy pokaždý uteče!"

"To je zajímavá záhada!" Pan Vrtiška úplně ožil. "Tam se budu muset jít podívat."

A tak se domluvili na druhý odpoledne, že pan Vrtiška přijde a Filip mu všechno ukáže.

Pan Vrtiška se dostavil ve své nezbytné buřince a s hůlčičkou, zato v kufříčku si nesl baterku a francouzský klíč a další nezbytnosti. To je tedy rozpadlé stavení, pomyslel si při pohledu na domek. Těch oprav, co bude potřeba.

Filip ho zavedl do pokoje, který označil jako "svůj". Bílo hnědá chundelatá čivava běhala všude a nesnesitelně štěkala. 

"Tak tohle je Fido," představil ji Filip.

Pan Vrtiška si začal svítit baterkou na podlahu a do všech koutů, i pod skříně. Klekl si a zkoumal zeď u podlahy. Po chvíli radostně zavýskl:

"Ha, tady je ta škvíra!"

Ukázalo se, že v rohu místnosti pod skříňkou je ve stěně otvor, kterým se čivava pohodlně protáhne.

"Aha, napadlo mě, že tu musí být uvolněná cihla nebo tak něco, ale jak se dostane z baráku?" 

"A není dole sklep?" zjišťoval dál pan Vrtiška.

"To je, ale ten přece taky zamykáme."

"Jdeme se tam podívat," vykročil pan Vrtiška rázně ke schodům do sklepa.

Filip odemkl. "Není tu světlo," upozornil. Ale to už si pan Vrtiška svítil baterkou. "Podívej!" zvolal. 

Ukázal na krátký parapet v rohu sklepa s malým pootevřeným okýnkem u stropu. 

"Ta škvíra z tvého pokoje vede přímo tady na ten parapet. A potom se tvůj pejsek patrně protáhne tím okýnkem."

"No jo, ale to je spíš cesta pro kočku!" odporoval Filip.

"Ale i pro čivavu," usmál se pan  Vrtiška spokojený s tím, že vyřešil další záhadu.

"Budeš jí to muset něčím zatarasit." 

Filip přikývl. Potom se usmál: "Nebo ji na to rande brát s sebou."

Doma si pan Vrtiška zapálil lulčičku a do deníku napsal nadpis "Záhada věrného psa."

A dal se do psaní.