„Ahoj, Šári!

„Čau, Katko. Ráda tě vidim. Ještě že máme aspoň ten skype, že jo?“

 „Tak co, už máš hotovou matiku? Já tomu vůbec nerozumím. Nemá mě to doma kdo vysvětlit. Už mě to štve, ani není od koho opisovat. Ještě že dáváš na net ty videa s písničkama, to se děckám ze třídy moc líbí.“

„To je super. Teď zrovna nacvičuju další, ta je bezvadná, je to od jedný míň známý skupiny, myslím, že se menujou Bobři, zaujala mě jejich písnička Strč prst skrz krk.“

„To mi přijde hodně dobrý, tak to se fakt těšim. Kdy to tam dáš?“

„Zatím nevim, naši pořád pruděj, že prej brnkám na kytaru a neučím se. Ale koho by to bavilo? Táta občas odpojí modem. Ale pak zase sám potřebuje dělat svou práci, tak ho nahodí.“

„To je pěkně blbý, oni ti to zakazujou?“

„No, přímo mě to nezakázali, ale znáš ty řeči. A taky furt kontrolujou, co dělám. To víš, oba jsou doma na háóčku, do práce nechoděj. Jakmile mě uslyší táta brnkat, už je ve dveřích a ptá se, jestli mám hotový úkoly. Někdy zas přijde máma a chce pomoct něco v kuchyni jenom proto, abych nemohla hrát.“

“Tak to je mi jasný, že to musí bejt vopruz. Ale určitě to tam pověs, má to dost velkou sledovanost.“

„Jo, to jsem si všimla. To víš, že si to nenechám zakázat. Už mám vyhlídnutý další skupiny. Jinak bych se zbláznila.“

„Jo, co ta matika? Máš to?“

„No nějak jsem to spočítala.“

„A nemohla bys mě to poslat do mailu?“

„Ale jo, když mě opravíš ten překlad do angliny… Už musím končit, máma zas něco chce.“

„Jasně, čau.“

„Šári, jseš na příjmu?

„Jojo, jsem tady.“

„Co děláš?“

„Teď zrovna koukám na Pána prstenů, nějak se mě do ničeho nechce.“

„Já jenom žes už dlouho na net nic nepověsila.“

„Ále, nějak do toho poslední dobou nemám chuť.“

„A co se stalo?“

„Nevím, celkem asi nic. Prostě se mi nechce nic nacvičovat.“

„Už tě to nebaví?“

„To ani ne, baví, ale naši poslední dobou přestali prudit. Prostě si toho mýho hraní nevšímají. Nevypínají internet.“

„Tak to je suprový, ne? Aspoň máš na to klid!“

„To jo, klid mám. Ale když mi to zakazovali, tak jsem pořád měla nutkání se do něčeho pouštět, teď mě to nějak přešlo.“

„Neblbni prosím tě, děcka na to čekaj…“

„Jo, a víš co ještě chtěj naši? Zaslechla jsem, jak táta říká mámě: necháme ji cvičit, pokud to holce půjde, může začít chodit do hudebky.“

„A to bys nechtěla?“

„Jseš blbá? To bych musela začít hrát stupnice a nějaký ty Bachy a Mozarty, o to teda fakt nestojím.“

„Tak to už na net nic nedáš?“

„Možná jo, ještě nevím. Hele, chci koukat na ten film. Ahoj.“

No jo, tak čau.“