Jsme s bratrem na prázdninách u babičky a dědy v Tovačově.

„Víš co? Postavíme si domeček,“ navrhuju tříletému Markovi.

Děda má v rohu dvora naskládané staré cihly, a tak je nosíme doprostřed dvora a skládáme na sebe, abychom vytvořili zeď pomyslného domečku. V naší dětské fantazii nám stačí jen nízká ohrádka do obdélníku, abychom si domeček představili.

„Babí, podívej, postavili jsme si domeček!“

Babičku ale náš domeček nezajímá. Podívá se na nás smutně:

„Děti, zase bude válka,“ řekne s povzdechem.

Vůbec tomu nerozumím. Babička ale zažila dvě světové války, tak o tom musí něco vědět. Utíkám do obýváku, kde už má děda puštěnou v televizi. Na obrazovce uvidím známou hlasatelku.

„Paní Kamila plače,“ komentuje její hlášení babička.

V té chvíli začínám chápat. Přijely k nám sovětské tanky. Ale proč?

Děda hltá všechny zprávy. Marek se na nás nechápavě dívá.

Najednou slyšíme bouchání na vrata. Přijeli mamka s taťkou!

„Jedem už od šesti ráno,“ vysvětluje mamka a hned si hladově cpe do pusy babiččinu kynutou buchtu. „Silnice jsou úplně ucpaný, vůbec jsme se sem nemohli dostat. Viděli jsme i tanky.“

Rodiče se o nás báli, proto přijeli. Přestože prázdniny nekončí, odvezou nás raději do Brna.

Dospělí začnou rozebírat situaci a my s bratrem se vrátíme na dvůr k našemu rozestavěnému domečku. Marek se ke mně přitiskne.

Přijeli jsme do Brna. Rodiče nám ukazují větší byt, který během prázdnin vyměnili za náš předchozí malý. Pokoje jsou velké a prázdné. Běháme po nich a křičíme. Všude se rozléhá ozvěna. Nadšeně běžím na balkón.

„Nechoď na ten balkón!“ děsí se taťka.

„Proč?“ divím se.

„Vždyť tě můžou zastřelit!“

„To dostřelí tak daleko?“

„To si piš!“ Taťka radši zamyká dveře.

Večer ještě uléháme ve starém bytě. Všude kolem nás panuje nervozita. Na naší ulici kousek od brněnského výstaviště je naštěstí klid. Co teď s námi všemi bude? Napadá mi před usnutím.