V africkém pralese si spokojeně žila tlupa kočkodanů. Živili se listy, kořínky, ovocem, drobným hmyzem. A samozřejmě měli mláďata, která učili lézt po stromech. Největší neposeda byl kočkodánek Adam.

Adamovi lezení po stromech zatím moc nešlo, nožky mu po kůře legračně klouzaly, ale snažil se ze všech sil dělat to jako táta a maminka a další dospělí kočkodani. Když ho nohy neposlechly, většinou si pomohl ocasem. Vždyť ho měl krásně dlouhý! A to byl právě kámen úrazu.

Jednou chtěl takhle Adam skočit z větve na větev, ale opět se mu to nepodařilo. Vší silou se proto chytil ocasem, aby nespadl. Ale co to? Ocásek nemohl z větve odmotat a pustit se.

"Mamí, tatí!" začal volat o pomoc.

Honem přiběhla starostlivá maminka.

"Adámku, to je neštěstí! Ty sis na ocásku udělal uzel."

"Uzel?" nechápal Adam.

"Přesně tak. Máš ocásek na větvi zavázaný a já ti neumím pomoct."

"To mi budeš muset ocásek uříznout?" rozplakal se Adam.

"Ale ne, neboj se," chlácholila ho maminka. "Něco vymyslíme."

Věděla, že v její tlupě takovým věcem nikdo nerozumí. Obrátila se proto na souseda mandrilu, který vedl skautský oddíl a uzlům rozuměl.

"To víte, sousedko, že se na Adámka podívám," řekl mandrila vstřícně a spěchal s maminkou ke stromu, kde Adam uvízl.

"Hm, hm, hm," zkoumal uzel zamyšleně. "Obávám se, že to bude uzel, kterému se říká dračí smyčka."

"A ten nejde rozvázat?" ulekla se maminka. 

"Ale jde, je to jenom trochu složitější."

Maminka strachy ani nedýchala.

"Ale ne, dračí smyčka to není," řekl mandrila po dalším zkoumání. "To bude jen motýlek."

"Motýlek?" zeptala se maminka s trochou úlevy. 

"Ano, ten půjde rozvázat raz dva." 

A skutečně. Mandrilovi se ho rozvázat podařilo.

"Jé, to jsem rád, děkuju," řekl Adam šťastně a objal mandrilu i maminku.

Od té doby začal ocas používat co nejmíň a nohy ho překvapivě poslouchaly. Byl to zkrátka kočkodan jaksepatří.