V předsíni v botníku odpočívaly dětské bačkůrky a čekaly, až přijde Míša ze školy. Trochu se nudily, tak si povídaly.

„Víš, co včera říkal Míšův tatínek?“ začala ta levá.

„Nevím. Co říkal?“ zeptala se pravá.

„Řekl Míšovi, že je bačkora.“

„Jů, sice nevím, co tím myslel, ale stejně jsem se urazila. Určitě je to nějaká nadávka.“

„To znamená, že je strašpytel,“ poučila je pravá maminčina trepka, která je poslouchala.

„Strašpytel? To jako že se bojí?“ nechápala levá bačkůrka.

„Takže my jsme strašpytlové, že jo?“ ta pravá na to.

„Víš ty co? My jim ukážeme, že nejsme žádní strašpytlové. Vyrazíme samy ven.“

            A tak si stouply ke dveřím a jakmile přišla babička s nákupem, honem otevřenými dveřmi vyběhly na schodiště a po schodech dolů. Tam musely chvíli počkat, až někdo půjde dovnitř a dveře na ulici otevře. Dveře otevřel nějaký kluk a bačkůrky se vyhrnuly na ulici.

            Tady ještě nikdy nebyly. Najednou k nim přiběhl jakýsi čtyřnohý tvor a začal je očichávat. Potom zvedl nožku a bačkůrky ucítily, že jsou celé mokré. Ustrašeně obě vyrazily přes chodník k silnici. Ale vtom se k nim přiřítila jakási houkající příšera, která měla obrovská kola, mnohem větší než kolečková židle v Míšově pokoji.

            „Pomóc!“ křičely bačkůrky.

            Příšera zastavila. Bačkůrky honem utíkaly na chodník k jejich domu. Tam je našel Míša, který se právě vracel ze školy.

            „Kde jste se tu vzaly? Vy mi jdete naproti?“ podivil se Míša. Pak ale řekl s obdivem: „Tak to jste teda odvážné! Žádné bačkory!“