Terezka nosila krásný oranžový huňatý svetr se třemi velkými knoflíky. Každý z knoflíků si spokojeně hajal ve své knoflíkové dírce a dohlížel na to, aby Terezce nebyla zima.
Taky prostřední knoflík si ve své dírce lebedil a vždy rád zalezl do příjemné vlny. Jednou se ale stalo, že nit, kterou byl přišitý, začala postupně povolovat a on už se do své prostřední dírky nemohl dostat. Nitka byla pořád delší a delší a on byl čím dál a dál od své knoflíkové dírky. Byl z toho moc smutný. A jednoho dne se to stalo. Bum - knoflík upadl z nitky na koberec v Terezčině pokoji.
Kde je jeho nitka? Kde je jeho dírka? Připadal si hrozně opuštěný a usedavě se rozplakal.
Hned k němu přiběhly Terezčiny panenky a plyšoví medvídci a ptali se ho, co se mu stalo a proč tak pláče.
„Já nemám Terezčin svetřík!“ naříkal knoflík.
„Tak my ti ho najdeme,“ nabídla se hned jedna z panenek se světlými vlásky a kostkovanými šatičkami, které Terezka říkala Amálka.
Všechny panenky a medvídkové se dali do hledání, ale oranžový svetřík najít nemohli. Nevěděli, že ho Terezčina maminka odnesla do koupelny vyprat.
Knoflík byl stále smutnější. Mezitím se v pokoji setmělo a nikdo stále nepřicházel.
Knoflík už začal usínat, když vtom uslyšel maminčin hlas:
„Tak Terezko, zmáčkni knoflík a rozsviť.“
„Rozsvítit? Ale to já neumím!“ rozplakal se znovu knoflík, který tomu nerozumněl.
Vtom se v pokoji rozsvítilo světlo a přiběhla k němu jeho milá Terezka. Vzala ho do rukou a pohladila: „Ale knoflíčku, neboj se, nemusíš svítit. Maminka tím myslela vypínač, víš?“ Potom šla za maminkou. „Mamí, podívej, upadl mi knoflík!“
Maminka se usmála, knoflík znovu přišila a knoflík si zase spokojeně zalezl do své dírky a usnul. |