V půl šesté večer Markéta na pokoji osaměla. Poněkud bezradně se rozhlédla po místnosti, pak usedla do jednoho z křesel. Druhé bylo přeplněné věcmi z Kateřininých pozdně odpoledních příprav. Nerozuměla tomu, co se kamarádka chystá uskutečnit a upřímně řečeno se jí už celá akce začala silně zajídat. Neměla žádnou podobnou zkušenost a vlastně se domnívala, že ani Katka nic podobného neprožila.

Jediné, na co měla chuť, bylo pořádně se opít, aby pochopila. Aby pochopila, proč jsou někteří lidé šťastní, proč jim stačí tak málo a proč ona tohle nikdy neuměla, být šťastná bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Kateřina to také neuměla, co jí ale upřít nemohla, byla ta usilovná snaha. Snaha občas silně odpuzující, ale snaha… být šťastná.

V láhvi na stole, ze které přes den upíjely, bylo na dně trochu vína. Chvíli se dívala jejím směrem, potom, bez nějakých zbytečných příprav, tak jak byla oblečená, ve stejném triku, plátěných kalhotách a lehkých keckách za sebou zavřela dveře.

Jen vlasy už měla suché. 

Vyšla z hotelu. Sama v malém cizím městě. Náměstí, na kterém se nacházela poprvé v životě, ničím nevybočovalo z běžné představy o náměstí. Kašna, morový sloup, kostelík. Nemělo význam řešit, kde se ztříská, zalezla do první zakouřené knajpy, na kterou narazila. Teď v prostředku týdne se tu nedal čekat nějaký velký příval místních, jen v rohu kousek od herního automatu seděli tři doutnající výrostci. Vzdáleně jí připomněli sádrové kouřící ježky, které její otec vozil východního Německa. Pominul-li člověk rozvláčný pohyb ruky se zapálenou cigaretou směrem k ústům, působili značně staticky, jejím příchodem ale zpozorněli. Ona jim příliš pozornosti nevěnovala. Sedla si za bar a objednala si pivo.

Prostor kolem se jí ve spáncích chvěl jako odkaz někoho jiného. Někoho, kdo se tu opil před ní. Měla chuť naplivat na to všechno, na všechny svoje dečky, smutek i samotu, ze které ty dečky šije. Krajkované, snad aby se to všechno zdálo hezčí, ne tak prázdné.

V zrcadle za policemi s vystavenými flaškami si všimla svého odrazu, podívala se na sebe jako na někoho cizího a vzpomněla si na Kateřinu. Celá ta souvislost se ztrátou panenství se jí zdála hloupá. Možná to bylo způsobeno tím, že ona svoje vlastní panenství nikdy nijak zvlášť neprožívala a vlastně vůbec nechápala, proč se kolem toho tolik nadělá. O panenství nakonec musí přijít každej, není na tom nic speciálního, je to prostě první soulož. Často nejhorší ze všech dalších souloží.

O čem se teď asi baví?

Sedí v kóji, co se tváří jako vlakové kupé. Kodrcají přes zdvořilostní fráze a další zbytečná slova, jako všichni ti kdo si snad kdysi byli blízcí, teď však zjišťují, že je to všechno stejně násilné jak na srazu abiturientů po dvaceti letech, všechny ty fotky dětí a smutné obrázky spokojených manželek… Kateřina to ale nevzdává. Má na sobě černé obepnuté šaty, dekolt decentně prosvítá skrz krajku. Markéta je tu také. Stojí opřená přes opěradlo za Pavlem. Sleduje Katčinu nohu, která před chvílí vyklouzla z červené lodičky a teď se, jak ze špatného pornofilmu, tře o Pavlův poklopec. Už to neumíš jako za mlada, holka, odfrkne Markéta pohrdlivě.

„Co že tak najednou?“, ptá se Pavel, kousek odsedne a pro jistotu si sundá Kateřinino chodidlo z rozkroku. Markéta se ironicky uculuje nad jeho groteskní, lesknoucí se pleškou a pivním mozolem.

Celá tahle komedie směřuje k jedné velké tragédii.

A co dělá ona? Ona, která slíbila sobě a Kateřině (potichu, tak aby o tom nevěděla), že žádnou tragédii nedopustí?

Sedí u baru a čumí na své prázdné já, které někdo namaloval na sklo za flašky. Odvrátila se sama od sebe, sáhla do kapsy, avšak telefon zřejmě zůstal na nočním stolku hotelového pokoje, který tak spěšně opustila.

Kopla do sebe zbytek piva, sklouzla z barové stoličky, hodila na stůl stovku a nabrala směr ke dveřím.

U jukeboxu vrazila do jednoho ze statiků. Do čela mu padala blonďatá patka.

„Sorry,“ řekla a zlehka se dotkla jeho ramen.

  =

„Co tu vlastně děláš?“ zeptal se Pavel a otočil se na Kateřinu.

Les temněl a ochlazovalo se jako tenkrát na verandě chaty. Kateřina otázku skoro nevnímala, vyvíjela maximální úsilí nezlomit si podpatek nebo kotník. Ze zad ji visela pruhovaná deka, kterou přes ní přehodil, aby jí nebylo chladno. Její štíhlá postava se pohybovala neobyčejně ladně, jediné co vnímala, byla zem pod nohama. Hopsala po kamenech, našlapovala po jehličí jako… jako laň zahnaná do kouta svých vlastních představ. Mech je nepřítel, napadlo ji, žere podpatky a opravdu, kdykoliv neobratně šlápla do mechu, zaplul do něj podpatek jak nůž do másla. V blonďatých vlasech se jí odrážel měsíc. „Chovám se jako kráva, napadlo ji najednou a ta myšlenka se nedala zahnat jak otravná moucha mávnutím před obličejem.  Zaváhala.  Pavel však kráčel naprosto odhodlaně.

„Hm?“

„Co?“

„Co tu děláš?“

„Kamarádka je tu pracovně,“ zaimprovizovala Katka.

„Udělala sem si výlet.“ Bože, taková blbost, došlo ji vzápětí, pracovně v Žamberku. Pavel však zcestnou odpověď zřejmě vůbec nezaznamenal.  Zastavil a Katka zjistila, že stojí před krmelcem. Přistoupil k ní a ze zad jí sundal deku, kterou jí před půl hodinou hodil přes odhalená ramena. Velmi precizně ji rozložil před krmelec. Nebyla si jistá, jestli to není špatně, protože kdysi žádnou deku neměli. Vlastně si najednou nebyla jistá vůbec ničím. Myslela na to, co asi zrovna dělá Markéta, myslela na svůj život mimo Žamberk, na Christinu. Co by asi dělala Christina, napadlo ji.  Christina by se v první řadě do podobné situace nikdy nedostala. Zavřela oči. Když je otevřela, zjistila, že leží na dece s vykasanou sukní a už nemá kalhotky. Pavel ležel na ní a líbal jí na krk. Katka přistihla svou ruku v jeho poklopci, což ji samotnou překvapilo, druhou se marně snažila dotknout trávy na zemi, skrz obrys tmavých stromů sledovala nebe, bylo plné hvězd, ale jinak se nic zajímavého nedělo. 

„Já nemůžu“ řekla najednou a byla si tím naprosto jistá. Pavel jí sáhnul mezi nohy.

„Cože?“ zafuněl sotva slyšitelně.

„Nemůžu, nemůžu,“ zopakovala Katka. „Já to nedávám, promiň. Nedomyslela sem to, promiň.“ Pokusila se napřímit.

„Děláš si za mě srandu?“

Ticho.

„Já se s tebou táhnu hodinu lesem, protože madam na tom trvá, ty vole, že to musí bejt tady, aby si mi nakonec řekla, že nemůžeš, vole.“ Pavel se posadil, připadal si směšný a měl erekci. 

I Kateřině připadal směšný a navíc jí začínal štvát. Nic tak hrozného přeci neudělala.

„To mi jak něco vracíš nebo co?“ tápal v paměti, co před dvaceti lety udělal, že by to Kateřině stálo za to zatáhnout ho pod záminkou bůhvíčeho někam do lesa.

„Nic ti nevracim,“ Kateřina se snažila znít co nejsmířlivěji. „Mě teď prostě jenom došlo, že to není nejlepší nápad.“ 

„Nejlepší nápad, no ty krávo, a tos to nevěděla dřív? … Třeba než sme se sešli nebo než sme se vydali na tuhle zpíčenou cestu? Tahám se tu uprostřed noci lesem jak nějakej nadrženej gymnazista, abys mi pak řekla, že nic. Vole. Na tyhle srandy se ti můžu vysrat.“ Erekce neustávala. Pavel se postavil a pokusil se zapnout si poklopec. Nešlo mu to.  

„Hodil bys mě na hotel?“ zeptala se Katka po chvíli a posadila se na dece. 

„Do hotelu, jo? To ses teda pěkně přepočítala,“ řekl Pavel, sebral ze země její kalhotky a v návalu vzteku jí je mrsknul do obličeje, udělal dva krok a zmizel jí z dohledu. 

„Si normální čůrák“ zaječela.

„A ty kráva,“ ozvalo se ze tmy. Vstala, natáhla si kalhotky a deku, kterou tam Pavel nechal ležet stejně jako ji, si hodila zpátky přes ramena. Krátce se zamyslela, kolik že asi času jí teď zbývá do absolutní tmy a co v ní bude dělat. Nesnášela nocování v lese, nesnášela ho a navíc se bála. 

„To sem si zase nasrala do bot.“ 

Z kabelky vytáhla mobilní telefon a podívala se na displej. Zaměřila se na levý horní roh, na malé čárky způsobně seřazené od nejmenší po největší. Nesvítila ani jedna. Stejně nevěděla, co přesně by udělala, kdyby v lese signál přeci jen byl, jestli by se pokusila zavolat Markétě, což by bylo patrně zbytečné, neboť by jen těžko v téhle tmě, ji mohla nějakým způsobem navigovat, nebo jestli by spolkla svojí hrdost a zavolala Pavlovi. Zřejmě by jí nepomohl, v natolik příznivé fázi se aktuálně jejich vztah vůbec nenacházel, ale aspoň by měla pocit, že může udělat něco. Takhle nemohla dělat vůbec nic. Neměla signál a baterka byla skoro vybitá. Vypnula přístroj a les kolem ještě potemněl. Neviděla už ani siluety stromů. 

„To je v hajzlu, totálně v hajzlu.“ Řekla, ale nadávala už jen ze setrvačnosti. Připadala si jak v rakvi, byť nemohla nahmatat stěny. Ještě před chvílí přes látku laskala penis muži, který jí tu před lety odpanil. Musela si přiznat, že ani to, jak vypadal, ani tím jak se choval, jí nijak neodradil, vlastně byla v celku příjemně překvapená, když ho po letech znovu uviděla. A i přes ten vztek si teď uvědomovala, že s tím, co dopustila, aby se stalo, nemá on příliš mnoho společného. Akorát to mělo být jiné. Udělala krok do tmy a pak nazdařbůh další, ještě jeden. Jenže každý, kdo to kdy zkoušel, chodit na jehlách lesem ví, že je to aktivita značně riskantní. Je sice limitované množství věcí, které se vám mohou přimotat do cesty, avšak to, že je nevidíte, jim přináší značnou výhodu. A tak i teď nějaký nicotný uschlý kořen, kterého by si za jiných okolností ani nevšimla, využil náhlé převahy a svezl se na vlně Katčiny neutěšené situace. Ta se velmi neelegantně složila na zem a zůstala ležet.

Už ani nenadávala. Otočila se na záda, cítila, jak jí natéká kotník, cítila se sama a prázdná jako po porodu svého jediného dítěte. Srdce jí bušilo. Vlasy měla rozprostřené na mechu. Cítila svou vlastní hruď svíranou čímsi, co neuměla přesně popsat, cítila extrémní úzkost a nemohla se nadchnout.