Když si lehneš takhle, špitla Mau do blonďatých vlasů. Můžeš vidět, jak na Marsu přistála obrovská vesmírná loď, když nakloníš hlavu, jsou hvězdy o dost blíž než byly včera a támhleta planeta se pořád zmenšuje, to je Symbolena. Mau vytáhla ruce z pod deky a položila je na ni. Podkrovním oknem přímo nad postelí sledovala vesmír, to dělala vždycky, když se zrovna neschovávala před kostlivci.

Kostlivci žili na dveřích, probouzelo je světlo z ulice. Světlo pouličních lamp, které už teď byly zhasnuté nebo světlo projíždějících aut. Dopadlo na dveře a kostry se rozpohybovaly v zběsilém, výsměšně trhaném tanci. Znáte to, víte, jak tancují kostlivci, vždycky z boku, jednu ruku vzadu, druhou vpřed, jak tanečnice na egyptských obrazech. Tyhle navíc mají takové divně velké lebky. Mau se jejich přítomností vždycky cítila znepokojena. Bylo to zvláštní, protože přes den, za denního světla to byly naprosto normální dveře, klasické dřevěné dveře s několika suky. Kdyby Mau už uměla hodiny, asi by ji napadlo, že se tanec třeba váže na nějaký konkrétní čas. Jenže Mau hodiny ještě neznala, neuměla ani číst, ale těšila se, až se to naučí, protože tušila, že když bude umět číst, bude umět i psát a bude si konečně moct psát deník, i když to, co se děje přes den jí moc nezajímalo, večery, kdy ležela sama v posteli a celý dům už spal, ji připadaly mnohem zajímavější, takže to vlastně nebude deník, řekla si Mau, bude to nočník.

Když přemýšlela o kostrách, taky ji napadlo, že by se mohly objevovat, když něco provede. Maminka občas mluvila o kouzelném dalekohledu, že prý vidí, co Mau dělá, i když v pokoji není. Tak proč by kostry nemohly vědět, jestli třeba přes den nezlobila.

Symbolena se zase o kousek zmenšila. Ufoni přistáli na Marsu. Mau na ně ukázala prstem, aby z nich měla něco i blonďatá hlava.

„Nevidím je“, řekla panenka.

„Určitě tam sou,“ řekla Mau, „musíš se naklonit.“

„Ty si zase vymýšlíš” řekla panenka.

Mau panence přikryla peřinkou hlavu, panenka se nemohla bránit, takže Mau napadlo, že by ji mohla udusit, jenže, s kým by pak si přes den hrála?

Nakonec se rozhodla, že panenku nezabije, i když nevidí to co ona a občas jí připadala nudná.

„Ty si mě zase chtěla zabít?“ zeptala se panenka, „panenky se nazabíjejí, Mau, maminka to určitě vidí, víš, že má dalekohled.“

„Tak promiň, promiň,“ řekla Mau, „já už tě příště nebudu chtít zabít.“

Potemnělou ulicí prošla bezdomovkyně, z rukou ji vyklouzla flaška a břinka o asfalt, zvuk prošil vzduch jemnými vlákny, rozvibrovaly se a popraskaly. Bezdomovkyně se vytratila, pro Mau bude důležitá až za několik let, až usne v zimě opilá na lavičce a Mau ji najde umrzlou před domem. Bude hledat život v její prázdné tváři. To už se ale nebude jmenovat Mau. Bude se jmenovat jinak. Rozhodla se, že až bude umět psát, udělá si o tom zvuku, který se rozlehl ulicí, když už dávno měla spát, záznam do nočníku.

Důležité věci nesmí nikdy zapomenout.