Karý kakktus. Například Opuncie. Obrovská. Zelená. Hladká. S obrovskými ostny- ostny, které umí zranit...
A mezi těmi ostny- mezi těmi dýkami- září kapka rosy.
Jednoduchý šperk. Prostý. Jednoduchý. Zářící.
Při východu slunce zářící víc, než- než drahocenný diamant. Diamant, který- který kaktus změní v růži. V růži plnou života. Plnou jasu...
Ale slunce pokračuje od východu ve své dráze. Září. Hřeje. Vysušuje.
A tak se v letu času ztrácí diamant. Ztrácí se jas. . A mizí růže.
Až nakonec zmizí zbytek rosy...
A zůstanou- zůstanou zas jen ostny. Ostny, které umí ublížit.
Ale aspoň na malou chvíli- na pouhý pomíjivý okamžik- byla Opuncie růží. A dlouhé ostny jen malými trny.
Alespoň na chvíli svět vypadal úplně jinak- jasněji, zářivěji. Bezpečněji.
Jen na malou chvíli. Jen na jedno mávnutí křídly.
Jen na vteřinu- jednu vteřinu, pro kterou stojí za to ráno vstát. Jen lehce pootevřít oči a vidět svět trochu jinak...
A snad i trochu lépe... |
|
