| Dílo #69346 |
|---|
| Autor: | DavidL4 |
| Datum publikace: | 03.01.2015 10:02 |
| Počet návštěv: | 408 |
| Počet názorů: | 5 |
| Hodnocení: | |
| Prolog |
|---|
Uprostřed pouště přikován
Řetězy ke kůlu.
Co za doušek vody bych dal,
Za trochu stínu...
V noci mne mráz a štíři
Zkouší vyděsit-
Ve dne slunce sílu vysává.
Alespoň k propasti kdybych dojít směl-
Aspoň tak ukončit trápení,
Které mráz a výheň střídá.
Každá vteřina je nekonečnem
A vůbec nic nezmění...
Řetězy svírají nohy, tělo krk,
Hlavu spálenou,
Ruce vyrvané z kloubů,
Kůže se trhá každým pohybem,
Záda strnulá omrzlinami.
Už se nepotím, nepláču
A neumírám |
|
| Navěky |
| Názory čtenářů |
03.01.2015 10:25
 Wopi
|
mám radši básně spjaté s realitou, tohle ve mně jen vyvolává otázku, cos strašného provedl
|
03.01.2015 22:58
 josefk
|
je fajn, že neumíráš :) |
04.01.2015 18:59
 Stínohra
|
játinevim, velkou poezii neuděláš nutně z toho, že jako jedinec extrémně trpíš a projektuješ to třeba do toho, že jsi připoután někde v poušti a děsej tě štíři. Pár pěkných klišé (fuj tohle slovo) o tom, jak je tenhle svět zkurvenej (není) by se na to určitě dalo aplikovat, pochybuju ale, že by to něčemu pomohlo... absolutně ti chybí jakýkoliv vyjádření důvodu (proč tolik trpět) a vůbec důvodu proč by tohle měl někdo číst. |
10.01.2015 14:21
 Pošetilka lentilka
|
Neumírej, račej zpívej! Venku sic prší, ale já přec nevypustím duši, ale zachumlám se až po uši pod deku. |
11.01.2015 17:58
sokrates
|
riozumím tomu ... ta euthanasie nám tu fakt chybí ... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|