Chlapec seděl v autě na parkovišti u stanice metra. Z reproduktorů duněla hudba jako vlna útočící na útes v rytmu dub-stepu. Chlapec se soustředil. Na obzoru už se pomalu schylovalo k západu slunce a on to přece chtěl stihnout. Západy slunce jsou tak fádní, pomyslel si chlapec. Tak hloupá, kýčovitá performance. Co s tím všichni maj? Romantika! Všecko zničí. Plyne z ní jen bolest a zášť. Tyto myšlenky mu proudily hlavou již automaticky, přirozená reakce na podnět. Tak totiž chtěl, aby ho viděli ostatní. Je hotovo. Zálibně si prohlížel právě ubaleného jointa a úkosem pohlédl k obzoru. Stihl jsem to, pomyslel si chlapec. Sáhl po zapalovači a s intenzivním pocitem změny natáhl ještě nepříliš žhavý kouř.

Mladík vystoupil z auta a stanul čelem k právě vrcholícímu západu slunce. Vibrující rytmy hrající hudby ho unášely pryč od reality. Mladík procital. Představení probíhající na linií okolní krajiny se měnilo. Zprvu pouze kulisa vyvolávající snad jen lehké podráždění, začalo se vzdouvat a prosakovat do mladíkova vědomí. Stalo se jediným, dominantním, všepohlcujícím celkem. Slunce splynulo s obzorem, s hudbou a tepem mladíkova srdce. A vytvořilo svět. Novou realitu. Dimenzi, kterou musí mladík žít celou svou bytostí, nebo zemřít. Nemůže jinak.

Nemůže jinak?

S nástupem nové písně se sluneční kotouč konečně noří za obzor. Západy slunce jsou tak krásný, pomyslel si mladík. Uvědomujíc si skutečnost, že proběhnuvší zázrak přírody v něm zanechal tak palčivou stopu, vyvstala v jeho mysli otázka. Kdo je ten chlapec, co opovrhuje romantikou a pohrdá krásou? Proč? Jak? Za jakým účelem? Chce oklamat lidi? Vždyť klame především sám sebe… Mladíkovi tato myšlenka přijde hrozně k smíchu. S širokým úsměvem na tváři usedá zpět do auta a za hypnotických zvuků přílivu z reproduktorů usíná.

Muž sedí na židli u kuchyňského stolu a beze spěchu se probírá snídaní. Probírá se též uplynulými zážitky. Uchechtne se, zavrtí hlavou a s intenzivním pocitem změny pokračuje v jídle. Náhle má mysl jasnou. Cítí, že všechny díly skládanky zapadly tam, kam patří. Podlaha je vytřená a stěny vymalované. Lžička cinkla o dno hrnku s kávou. Najednou má muž pocit jakoby se vznášel v krystalické sféře vnitřního míru. Vždyť on právě dokonale poznal sám sebe. Našel řád, podle kterého mohl žít.

Stařec si sedá k prázdným stránkám otevřené knihy. V ruce svírá pero. Při bližším pohledu se zdá, že usnul. Stařec vzpomíná. Stařec pamatuje. Po chvíli přikládá pero na stránku a začíná psát. Hned však přestává. Na celé stránce jsou napsány pouze dvě věty. Úhledným rukopisem zde stojí: „Muž sedí na židli u kuchyňského stolu a beze spěchu se probírá snídaní. Ten muž neměl ani ponětí….“