Kolikrát jsem si za svůj doposud
promrhaný život přál dostat novou šanci, začít znovu. Přání se zdálo
neuskutečnitelné a přitom tehdy stačilo tak málo. Chyběla odvaha opustit vše co
člověk vydobyl, nebo to byl strach ze ztráty jistot či před krokem do neznáma?
Faktem zůstává, že si skutečnost - jak je to jednoduché - člověk uvědomí, ve
chvíli kdy o vše přichází. Doposud jsem patřil mezi početné stádo, jehož úkolem
bylo tiše se pást a nést užitek. Pouze několik jedinců si osud, mezi početným
lidský mraveništěm, vybírá ke svým monstrózním hrátkám. Jak se později ukázalo,
patřil jsem mezi ně i já.
Vyrazil jsem do ulic takřka bez
prostředků. V kapse posledních pár stokorun bez vyhlídky na další. Moje
trvalé bydliště bylo podle zákona přepsáno na obecní úřad. Jedinou nadějí na
trochu peněz, které by sloužily jako stravné do začátku, byla na nějaký čas
podpora v nezaměstnanosti a sociální příspěvky. Problém byl ale
v tom, že jsem jako zkrachovalý podnikatel, nebo jinak řečeno „úspěšný
zanikatel“, cítil pramalou naději na jejich získání.
Můj veškerý majetek se skládal
z celty, spacího pytle, kastrůlku a několika kusů svršků do zásoby. Své
ostatní oblečení jsem nacpal do několika papírových beden, nevěda kam je
odnesl do sklepa a ukryl mezi staré harampádí, doufaje, že se pro ně někdy, až
budu potřebovat, vrátím. Teď, vybaveného tím nejnutnějším, mne čekal ten
nejdelší vandr života.
Jediné, co mne opravdu odpuzovalo
- jak bych nerad dopadl - je to velké množství zkrachovalých individuí homelessácké
obce, které se v žalostném stavu plouží po ulicích, ku pohrdání a posměchu
ostatních. Mezi ně jsem teď - byť stále ještě v udržovaném stavu -
patřil.
Co dál? Naskýtalo se několik základních možností. Vlastně
jich ani tolik nebylo.
Rozhodně jsem nechtěl skončit
zahrabaný v odpadkách městské aglomerace a prosit jako nějaký živočich o
zbytky k jídlu a rum. Základní dvě otázky tedy zněly:“ Kam jít? a „ Co
jíst“.
Za doby svého mládí a mladické bujarosti - musím to tak
nazvat i když si ještě jako stařec zrovna nepřipadám - jsem jezdíval, jako
tenkrát hodně mých soukmenovců s celtou, po různých koutech naší země.
Přitahovala mne romantika a tajemno. Přitahovaly mne zákoutí, kde člověk mohl
ve svých představách proniknout do času již dávno ztraceného. Rád jsem
vyhledával staré stavby - opuštěné kostely, mlýny, rozpadlé tvrze, a různé
zřícené hromady kamení. Byl zde cítit otisk minulosti. Jako bych slyšel hlasy,
žalující na jejich osud. Několik takovýchto míst mi stále velmi živě
utkvělo v paměti a z neznámého důvodu mne doposud podivně přitahovaly.
Měl jsem pocit jako bych k nim a
jejich historii odjakživa patřil. Že se mé tušení příliš nelišilo od
skutečnosti, měla ukázat budoucnost.
Otázka, která časem vyvstala, však zní: Co je to vlastně
Budoucnost a co minulost? |