Je večer, sedím v nálevně, lidé řvou a pijí a ulice jsou mrtvé.
Hrdé středověké město.

Z dálky sem doléhá ozvěna dnešních voleb, slova a nelichotivé přívlastky.
Klenby ze století páry a dál zdobí "vylepšení" z doby zatím poslední nesvobody.

Víno pochází z této země, je tvrdá a prudká, jako lidé.
Kterákoli jiná nálevna zdánlivě nemá nic víc než tato.
Rádio a halas, nikoli ten, co umřel těsně předtím, než zřejmě definitivně vystřízlivěl.

Básníci byli svědomím staletí.
Toto století je jiné, básníky nepotřebuje, každá doba potřebuje, nebo spíš chce něco jiného.

Mám pro sebe celou místnost, to asi za dnešní dobré skutky a včasný odchod z americké filmové blbosti, den má totiž míň hodin, než se zdá.

Víno je odtud a rok od roku je lepší, stejně jako, věřím, jsou lidé, kteří se snaží být jak nejlépe mohou.

Přesto mi to připadá nepatřičné.
Je ještě říjen, venku je tma a dlažba na dvorku tady možná byla už tenkrát.

Kdyby zhasli, viděl bych na řeku.

Piju víno, čtu si sebestředný traktát o Husovi a lidé mají úplně jiné starosti.
Hluk se podobá hluku a ničím se neliší od jiných lokálů v banálním šeru.

Venku už je to úplně jiné, než před lety, koleje se zařízly do pásu tiše plynoucí vody a dlažbu nahradily záplatované koberce.
Vinárna je plná sobotní všednosti, cosi na stole, radiátory, prosezené, bizarní židle a lustry absentující, když rozdávali poslední zbytky vkusu.
A výmalba je povědomě nevymyšlená.

Hluk je příliš obyčejný, abych si připadal neobyčejně.
Nad stolem a podivně vymalovaným stropem je byt, kde dodýchal Karel Hynek Mácha.