11
Před kinem postává Jirka a Věra. Přichází Vašek.
 
Vašek: „Gita tu ještě není?“
Jirka: „Ono je u nich nějaký vzrůšo. Strejdové se rozdováděli a prej je ulice auf.“
Vašek pokývne hlavou a odbíhá.
 
12
Ulice, u chodníku stojí dvě auta. Jedno už pořádně ojeté, druhé naopak nové, nějaká lepší zahraniční značka. Okolo postává několik různě starých romských dětí, výrostků i dospělých. Dospělí křičí přes ulici směsicí češtiny a slovenštiny, s cikánským přízvukem. Na druhé straně na chodníku stojí Baroš, Barošová, Gita a její tři sourozenci. Barošová pláče, zakrývá si obličej šátkem a utírá si jím oči.
 
Romka u aut: (Hrozí pěstí): „Chců žiť jako gadžovia, čo sů lepší jako my?“
Další: „My nejsme dosť dobrí, čo?“, „Hrajou si na pány!“ a pod.
 
Rychle přichází Vašek, bere Gitu za paži, ona mu položí, dlaň na ruku.
Z hloučku u auta vyjde 1. a 2. Rom a dojdou k Barošovým.
 
1. Rom: „My teda přijedem sami, to bude lepší.“
Barošová: „Protože nechcem žít ve špíně…“
2. Rom: „To bude dobrý.“

Přichází Gonsová a zastavuje se u Barošových.
 
Gonsová: „To přejde, já to znám.“
Barošová: (Ke Gonsové): „Protože nechcem žít ve špíně…“
2. Rom: „U nás to takhle vypadalo, je to šest neděl.“
Gonsová: „Ti vaši se aspoň nebijou.“
Baroš: „To je fakt, už ani nevím, kdy se naposled ňák chytli.“
Gonsová: To já musím poschovávat i vidličky.“
 
Přijíždějí dvě policejní auta, vystupuje několik policistů, mezi nimi i naše známá dvojice – 1. a 2. Policista. Policisté se snaží uklidnit rozkurážené Romy.
 
Rom u auta: „Na Cikány se hned zavolaj policajti, bílejch byste si ani nevšimli!“
Jeden z policistů: „Nepřijeli jsme na Cikány, ale kvůli kraválu, trochu se utište a my odjedeme.“
1. Rom: „Tak radši jedem, mějte se, my se ozvem.“
Rom u auta (Vybíhá a křičí): „Pro gádže budete stejně dycky jen obyčejný Cikáni, co myslíte?“
2. Rom: „To jim nevysvětlíš. Jedem.“
Oba kývnou rukama na pozdrav, otočí se a jdou k autům.
1. a 2. Rom (Volají): „Nasedat! Ticho! Jedem!“ Usedají k volantům, i ostatní Romové nastupují.
1. a 2. Policista přicházejí k Barošovým, Romové v autech odjíždějí a odjíždí i jedno policejní auto.
1. a 2. Policista ledabyle salutují, zdraví, přátelsky kývnou Vaškovi a Gitě.
2. policista (K Barošovým): „Nebylo to tak zlý.“
Barošová (Stále plačky, k policistům): „Protože nechcem žít ve špíně…“
2. policista: „My to známe.“
1. policista (Kýve hlavou ke Gonsové): „Tady paní by mohla vyprávět.“
Gonsová: „Však taky vyprávím.“
1. policista: „A co, nepohodli se?“
Baroš: „Ale, jen se trochu napili...“
2. policista: „A sakra, i řidiči?“
Baroš: „To ne ti si dávají pozor. Kdyby přišli o řidičák, tak jsou bez práce.“
Barošová už mezitím přichází k sobě. Utírá si obličej a usměje se na Gitu s Vaškem.
1. policista: „A nebylo jich taky trochu moc, na dvě auta?“
2. policista: „Dospělejch deset nebylo, ale kdybych měl připočítat všechny děti nad dvanáct…“
1. policista: „Nojo, no, tak je holt omladíme.“
Od policejního auta se ozve zatroubení, řidič je posuňky přivolává k autu.
1. a 2. Policista se loučí: „Nashle, ahoj Venco, čau Gito.“
Gita: „Vašku, nezlob se, já teď radši zůstanu doma.“
Vašek: „Kdybych ňák moh…“
Barošová (Už klidně): „Jen běž, Gituško, teď už se nic neděje. Stačí, žes tu počkala doteďka.“
Vašek a Gita na sebe kývnou, Vašek pohlédne na hodinky.
Vašek: „To bude akorát. Tak nashledanou.“
Vašek a Gita odcházejí.
 
13
U Zvoníků v bytě.  Zvoník, Zvoníková a Mirek přicházejí s nákupními taškami.
 
Zvoníková (Vchází do kuchyně, pootevře dveře do vedlejšího pokoje a volá dovnitř): „Jirko, donesli jsme nanukáč, pojď si vzít, odpočiň si od toho učení!“
Zvoník a Mirek mezitím také vcházejí, vzápětí přijde z pokoje i Jirka a sedá si ke stolu.
 
Zvoníková vyndavá nákup a rozděluje ho do lednice, do kredence atd. Zvoník krájí nanukový dort a Mirek připravuje talířky a lžičky.
 
Mirek: „Pán si dřepne my budeme skákat. Nestačí, že za něj tahám nákupy.“
Zvoníková: „Učí se k maturitě, Mirku, musíš pořád takhle remcat?“
Jirka: „Odpusť mu jeho viny, matko, jakož i já mu odpouštím.“
Mirek: „To je mi platný! Ty mi nemáš co odpouštět.“ (K rodičům): „Kdyby mi radši něco dal.“
 
Usedají a jedí dort.
 
Jirka: „Co bych ti dával, ještě sis neodpracoval, že jsem tě vozil v kočárku.“
Zvoník: „Obraťme list, pánové!“
Mirek: „Stejně ho nikam nevemou, měl se učit celou dobu a ne to dohánět teď nakonec.“
Zvoníková: „Musí si všechno zopakovat. A proč by ho nevzali, ty rejpale?“
Mirek: „Ledaže by chtěl k policajtům, jako ti jeho kámoši.“
Jirka: „To akorát.“
Zvoník: „Takže tam jdou opravdu, jo? Já myslel, jestli si to nerozmysleli.“
Jirka: „Už to mají hotový, budou na škole a pak zas ňákou dobu tady nebo co; já nevím, jak to maj. To se teprv dozvědí.“
Zvoníková: „Tobě se odtud moc chtít nebude, co? Věruška bude ještě rok ve škole…“
Jirka: „Na vejšku mi nic jinýho nezbyde.“
Zvoníková odnáší talířky a lžičky, bere utěrku a něco s ní smetá s kredence.
Zvoník: “Však oni si s očí nesejdou.“
Zvoníková (Vrtí hlavou): „Kdo by řekl… Ještě nedávno…“ (Mávne utěrkou k Mirkovi): „A tenhle halama už taky!“
Jirka (K Mirkovi): „Doufám, že už ti Iva dala kopačky. Ono je dost, že jsi brácha, ještě abys byl švára.“
Mirek: „A co kdyby dala kopačky Věra tobě? Nebo se mě můžeš zříct. Zavrhni mě!“
Zvoník: „Stačilo, hoši. Já si jdu narovnat kostru, tak tu bude ticho.“
Jirka: „Ale jó. Akorát ještě jestli nám půjdete na maturák, plesá se už příští tejden.“
Zvoníková: „To přece musíme vidět.“
Zvoník: „Ujít si to nenecháme.“
Mirek: „Já si to teda ujít nechám.“
Jirka: „Nic jinýho bych ti taky neradil.“
Mirek: „No, trochu ostudy bych ti tam udělat mohl, až budete rozjetý.“
Zvoník: „Řek jsem stačilo! Ty si zalez tam, (Ukazuje na dveře, ze kterých Jirka přišel) „já si zalezu tam, (Ukazuje na gauč) „a bude klid.“
Jirka mizí za dveřmi.
Mirek: „A já mám zalízt do boudy, že jo.“
Zvoník: „Můžeš přece jít ven, za chvíli máš prázdniny, tak si zvykej.“
Mirek: „Ále když…“
Zvoník: Seš jak Hurvajs!“
Zvoníková (K mužovi) „Tak se jdi natáhnout do ložnice.“ (K Mirkovi) „A ty můžeš bejt v obýváku.“ (K sobě) „To je štráchů.“
 
14
Maturitní ples, na podiu u mikrofonu Vašek.
 
Vašek: „A tak nakonec bych chtěl našim kantorům poděkovat za dvě věci: že svým pedagogickým působením nás nezkazili víc, než je bezpodmínečně nutno, a naopak že vydrželi a nepodlehli našemu působení na ně. Děkujeme, my všichni vám děkujeme.“ Ukloní se a odchází od mikrofonu. Zaznívá potlesk a šum hovoru.
 
15
Stále maturitní ples. Na chodbě postávají hloučky zúčastněných. V jedné skupince Jirka a Honza. Přichází Vašek.
 
Vašek: „Co řešíte? Vypadáte důležitě.“
Jeden z hochů: „Domlouváme se, kde sejdem, než se rozejdem.“
Vašek: „To jako po prázdninách, že jo?“ (Rozhlédne se a ukáže bradou na dveře restaurace): „Vždyť by to šlo i tady.“
Druhý z hochů: „Já myslel jít ,Za les‘, tam se dá i zpívat.“
Vašek: „Jo takhle, při kytarách, to jo! Dáme si spievanky. Už to máte odkejvaný? Já jsem pro.“
Druhý: „Řeknem támhle klukům, co oni na to.“
Celý hlouček odchází, je vidět, jak se dávají do řeči s ostatními a ještě svolávají další.
 
16
Ulice, před domem se Zvoníkovi chystají k odjezdu na dovolenou. Auto, přívěs, Zvoník kontroluje zahrádku. Mirek vypadá nakvašeně. Jirka a Věra stojí vedle sebe.
 
Věra (K Mirkovi): „Trochu mi tam na něj dohlídni. Nemusíš na něj zrovna žalovat; stačí, když mu budeš překážet v záletech.
Mirek: „Prodám ho tam, příbuznýho. Ale to bych musel honem utýct; až by zjistili, co jsem jim podstrčil… nechceš jet místo mne? Měla bys ho sama na očích a já bych se tam nemusel otravovat.“
Věra: „A Ivu ti tu nechám na pospas, ty gaunere, viď? Naši nejsou doma…“
Mirek: „Nojo, tak ji pozdravuj.“
Zvoník: „To by mělo být všechno.“
Zvoníková: „Tak děti, rozlučte se.“
Jirka: „My už máme rozloučíno.“
Jirka s Věrou se lehce líbnou a všichni Zvoníkovi nasedají do auta.
Věra: „Tak ahoj, nashle, ať máte počasí!“
Auto odjíždí, ještě je vidět, jak mávají.
 
17
Hospodská místnost. Scházejí se hoši i dívky a sedají si. Vidíme tváře, které jsme viděli i na maturitním plese. Zaznívá: „No, pak že nás bude málo,“ „ještě budem srážet stoly,“ „tak jak bylo,“ apod. sem tam někdo má kytaru. Postupně se objevuje Jirka, Honza a Vašek. Srážejí se stoly k sobě.
 
Honza (Hlasitě reaguje na nějakou otázku, jak se měl): „Bylo to dobrý, tak tři dny. Pak už je to otrava.“ (Zvyšuje hlas) „Příští rok chci jet Lužnici, jestli bude někdo mít zájem. A možná ještě něco, snad Berounku. Dovolenou u vody si holt představuju jinak, než se válet u moře. To je sice krásný, ale jednou stačilo.“
Někteří z hochů: „To by možná šlo,“ „uvidíme,“ „dáme ti vědět.“
Pak už začínají znít kytary a zpěv.
 
18
Před hospodou, tatáž společnost se rozchází. Uvidíme nápis „Za lesem“ a pak okolí. Sem tam skupina stromů; hospoda stojí osamotě. Někdo rozjařeně prozpěvuje, ale tady není koho rušit.
 
Vašek, Honza a Jirka jdou spolu.
 
Vašek (K Honzovi): „Ty máš plány na příští prázdniny, ale tohle už nebude gympl. Kdoví, jak je to s volnem.“
Honza: „No jo, to mě nenapadlo, ale můžem se zeptat kluků.“
Vašek: „Však se to dozvíme zatraceně brzo, z první ruky. Za tejden jedem.“
Honza:  „Nojo, no.“ (K Jirkovi) „A jak ty ses uchyt?“
Jirka: „Já bych moh teď na elektriku, nebo rok dělat a pak na informatiku.“
Vašek: „To by ti stálo za to, takhle ztratit rok?“
Jirka: „Když já bych právě měl práci v oboru, na ten rok. Ono by mi to pak mohlo pomoct. A já bych to radši, než tu elektriku.“
Vašek: „To už pak stojí za úvahu.“
 
19
U Ronů v bytě. Ronová, Věra a Iva sedí u stolu.
 
Ronová (K Věře): „Co bys chtěla, prosím tě, co bys ještě chtěla? Co seš pořád taková vzteklá? Nervózní? Vždyť ti nic nechybí, starosti nemáš, poslední rok na gymnáziu a Jirka ti pomáhá s učením, podívej, co ti chybí?“
Věra: „Právě, kdyby s učením…“
Ronová: „Neučíte se snad?“
Věra: „Ale taky…“
Ronová (Zpozorní a nakloní se k Věře. Naléhavě): „No a co?“
I Iva zbystří a zvědavě se na sestru zadívá.
Věra: „Vždyť spolu chodíme jakou dobu.“
Ronová (Je jí jasné, kolik uhodilo): „No tak dál, povídej!“
Věra: „Jsem v jiným stavu, no, co mám povídat?“
Ronová (Povzdychne, ale úplně klidně): „Ach, Věrko.“ Pak se zvedne a začne přecházet po místnosti. Zastaví se a položí Věře ruku na rameno.
Ronová: „Jak dlouho?“
Věra: „Už to budou tři měsíce.“
Ronová: „Takys to mohla říct dřív.“
Věra (Vybuchne): „Já bych na sobě stejně nenechala dělat žádný pokusy!“
Ronová: „Jenže to jsi nechala. Ale mohla sis ušetřit spoustu nervů, kdyby ses svěřila.“
Věra začíná posmrkávat.
Ronová: „Nebreč, my jsme tě taky měli v osmnácti. Taky to nebylo nic lehkýho. Jirka už to ví?“
Věra (Kývne hlavou): „Ten to přece musel vědět první.“ (Náhle se naplno rozpláče): „Co budu dělat?“
Ronová: „Co bys dělala, porodíš. Budeš máma.“ (Natáhne ruku k Ivě a dá jí něžný pohlavek): „Tady to bude teta… ale co říkal Jirka?“
Věra: (Trochu se uklidňuje a s úsměvem skrz slzy): „Byl vykulenej, no. Dost ho to… že za to může.“
Ronová: „U nich už to vědí?“
Věra: „Slíbil, že to řekne. My jsme se stejně chtěli vzít, ale až někdy.“
Ronová: „Měli jste plány, budete mít jiný. Školu krásně stihneš dodělat. Se Zvoníkovejma se domluvíme, taky nejsou žádní cvoci. Potřebujete pomoct, tak kdo jinej má pomáhat. Zajdi k Jirkovi, jestli už to řek doma, nebo mu brnkni. Nebo máš jinej nápad, ať tě nekomanduju?“
Věra (Zavrtí hlavou, jde si opláchnout obličej a pak odhodlaně řekne): „Tak já jdu.“
Ronová: „Když tak jim to řeknete spolu, taková rána to zas není.“
Věra se usměje a mizí za dveřmi.
Ronová (Chvíli nerozhodně  stojí. Potom k Ivě): „Musím za nima. Drž nám palce! A kdyby přišel táta, tak ani muk, ať se to dozví od Věry.“
Iva jen důležitě přikyvuje hlavou.
 
20
U Hůlků v bytě. Hůlkovi všichni sedí kolem stolu a jedí něco z misek. Na stole jsou ještě zákusky a šálky s kávou.
 
Hůlka (K Honzovi): „Tak hovoř, synku.“
Honza: „No co.“
Hůlka: „Hele, zajímá mě, jak to v tý vaší policajtský škole chodí. Odpovědi typu ,normálně‘ neberu. To vím, že nenormální to asi nebude. Vždycky ses vymluvil, že se musíš učit, tak teď máš prázdniny.“
Honza: „Když já si teď chci odpočinout.“
Hůlka: „Tak hovoř odpočívaje. Odpočívej hovoře.“
Honza: „Kdybys aspoň něco konkrétnějšího, jen tak vypálit ňákou přednášku na téma výuka já prostě neumím.“
Hůlka: „Tak jo, no. Já se tam holt nechám zapsat, když jsem tak zvědavej, že jo.“
Hůlková (Raději se vmísí do hovoru): „A co Vašek, taky mu to jde?“
Honza: „Jó, na Vencu já nemám. Ten tam vyniká, to bude pan kriminalista.“
Hůlka: „Copak Venouš, to byl vždycky superman. Jen s tou holkou si přidělává problémy, který by mít nemusel.“
Honza: „Buď si jistej, že Venca si umí poradit s jinejma problémama, takovýhle řeší levou zadní. On v tom žádnej problém nevidí.“
Dana: „Já se jen těším, až tě uvidím v terénu. Třeba budeš hrdina! Vykonáš, zachráníš, zneškodníš. Ale napřed budeš šlapat chodník, že jo?“
Honza: „Jen abych tě tam, sestřičko, nepotkal!“
Hůlková: „Jen aby se ti někdy něco nestalo. Budeš muset bejt opatrnej, Jendo.“
Dana: „Bejvala bych si stejně typla, že budeš spíš na tý druhý straně zákona.“
 
Zvoní zvonek.
 
Dana: „To bude Vašek s Gitou, jdeme k Věře a Jirkovi.“
Hůlková: „Ti si taky nadrobili.“
Hůlka: „No co, zas budou ještě mladí, až budou mít děti s krku. Hele, zrovna Ronovi, až jim vyletí druhá holka z hnízda, jestli jim bude přes čtyřicet.“
Hůlková: „Jenže Věra nevylítla.“
Honza (Také se zvedá): „Nojo, pokecáme.“ Jde za Danou.
 
21
Podvečer. Před stejným podnikem, jako na začátku. Skupiny mladíků dost hlučí. Policejní auto je na stejném místě, posádka je stejná – 1., 2. a 3. Policista, jen na místě vedle řidiče sedí Honza v uniformě.
 
Trojice mládenců jde po chodníku kolem policejního auta. Jeden mladík odbočí a jde až k autu. Sehne se a zaťuká na okénko. Honza stáhne okénko, ale než stačí něco říct, mladík strčí ruku dovnitř, chytí Honzu za nos a začne mu ho kroutit. Honza popadne a zkroutí ruku, prostrčenou okénkem a zároveň otevírá dveře. Druzí dva hoši se na něj vrhají. Zároveň ze zadního sedadla vybíhají 1. a 2. Policista s obušky a pustí se do výtržníků. Od dveří podniku přibíhá několik dalších mladíků a perou se s policisty. Někdo křičí: „gestapo!“
3. policista mluví do radiotelefonu a pak se také přidává ke kolegům. Přijíždí další policejní auto, vybíhají daší policisté a pouštějí se do výtržníků. Přibíhá i Vašek. Je v civilu. Bere od jednoho policisty nějakého mladíka a rychle ho vede za auta. Vzápětí se vrací pro dalšího. Ten se vzpouzí víc, než předchozí, pokouší se o nějaké údery a chvaty, ale Vašek ho naprosto klidně zvládá a také ho táhne za auta.
 
Zadržovaný mladík: „Ty si sbal tu svou smradlavou cigošku a vodtáhni s ní do Afriky!“
Jiný zadržovaný: „Tohle vám fotr spočítá, nemyslete, že vám to projde!“
Mezitím stále zaznívají nadávky a potyčka pomalu končí.
 
22
Kancelář na policejní stanici. 1. policista píše na počítači, má zavázaný prst na ruce. 2. policista také sedí u počítače, ale jen do něj sem tam ťukne. Spíš se stará o obklad na nateklé tváři. Honza stojí u zrcadla a zblízka se do něj na sebe dívá.
 
Honza: „Já fakt mám na tom rypáku moňo, ten mi dal!“
2. policista: „Ale problémy budeš mít ty. Pohmoždils mu ruku.“
Honza: „A co jsem měl dělat?“
2. policista: „To, cos udělal, ale teď si to zodpovíš.“
 
1. policista se zvedne a jde si pro něco do sousední kanceláře. Otevře dveře. Ze dveří zaznívá: „Veď to tam len tak leželo!“ 1. policista se zarazí a pohybem hlavy upozorňuje kolegy na dění za dveřmi. Pak pomalu jde dovnitř a nechá dveře otevřené. Za nimi sedí u stolu starší policista a proti němu sedí starší Rom.
 
Starší policista: „Tak jste to měl nechat ležet. Podívejte se, nejste tu poprvé, tak co si budeme povídat. Jenže teď to bude horší, vy jste ho tou jednou trubkou praštil.“
Starší Rom: „On mně ju chcel sebrat.“
Starší policista: „Vždyť byly jeho.“
tarší Rom: „Čo som mohl vědět?“
1. policista se mezitím vrací, ještě postojí mezi otevřenými dveřmi.
Starší policista: „Že nejsou vaše, to jste věděl.“
Starší Rom: „Veď tam len tak ležely.“
1. policista (Zavře dveře a s úsměvem vrtí hlavou): „Jenom tam tak ležely.“ Zase si sedá k svému stolu.
Honza: „Takhle nikam nemůžu. Ježíši, co já zkusím od ségry, to si snad nahraju. Co z toho ti darebáci mají?“
2. Policista: „Srandu, no. Nikdo na ně nemůže. Na kloudnej flastr je to málo a tak se v tom vždycky koupem akorát my.“
1. policista: „To máš jako ty tenkrát s tím obuškem z pytle ven. Jenže to ještě bejvávala pohoda.“
2. policista: „To jo, teď už nejde jen o pár štípanejch.“
Honza: (Sáhne si na nos): „Tahle teda štípala, tu si budu dlouho pamatovat.“
2. policista (poplácává si obkladem po tváři): „No ona tahle taky.“
1. policista: „Nejsou na tom líp vedle? Tam jde o pár štípnutejch trubek a maj ve všem jasno.“ Zvedne se a pootevře dveře. Zpoza nich zaznívá nešťastný hlas staršího Roma: „Ako tak můžete hovorit? To predse niení žiádný ukradnutí!“ (A do ztracena, ale o to zoufaleji): „Veď to tam len tak ležalo!“