BEZPRACNÝ ZISK
 
     Několik policistů různých věků i šarží přešlapovalo nad mrtvým mužem, ležícím zády na jakémsi širokém, hustě děrovaném prkně.
      „Může být po smrti tak pět hodin,“ soudí doktor, „přesněji později. Už si ho můžu otočit?“
     Fotograf kývl hlavou. On tu končí, jeho dílo přijde na řadu také až později, takže doktor se může podívat mrtvole na záda.
      „Několik bodných ran, různě hlubokých, ale ne nožem. Jako hřebík, nebo tak něco. Pár smrtelných, ale nějaká sotva na kůži, to teda nevím…“
     „Tak kdo tu něco ví?“ otočil se jeden z policistů k lidem, kteří stáli poblíž. Byli to obyvatelé maringotek, stojících tu v houfu, protože se nacházíme mezi světoběžníky, křižujícími naši vlast s houpačkami a podobnými atrakcemi. Jsou zřejmě upřímně vyděšeni, zdá se, že obětí se stal nějaký místní oblíbenec.
      „To ví každej,“ ozval se podsaditý chlapík, „on tu líhával, dycky říkal, že jde upadnout do tranzu a nic ho nevzbudilo. Děti ho všelijak trápily, skákaly po něm, ale jeho to ani nevzbudilo. Pak říkal, ať je necháme, že prej  jsou sůl.“
      „Koření,“ opravil ho někdo.
      „Jo, koření života. Ony toho pak samy nechaly, ale on fakt nikdy neměl ani škrábnutíčko.“
      „A co by ho mělo poškrábat?“ zvídá jeden z policistů.
      „Ale vždyť to bylo plný hřebíků! Ty díry jsou po hřebíkách, to byl náš fakir, on na tom dělal vystoupení, míval sukces, a co uměl se špagátem!“
      „To si nikdo ničeho nevšiml? Vždyť je bílý den a je to tu všem na očích!“
     Skupinka jednotně vrtí hlavou. Zdá se, že by rádi pomohli, ale nikdo opravdu nic neví.
      „Já jsem si všim až tý krve na prkně, jinak by nikdo nevěděl nic do teďka, až by měl vystoupit.“
     Policisté odnesli prkno s tělem stranou. Objevila se jáma, či spíše štola, vedoucí zprvu přímo dolů. Pak se stáčela do rovna a vedla k nedalekému svahu, tvořícímu břeh potoka. Tam opravdu objevili hromadu hlíny a otvor, zející  z travnatého srázu.
      „Jasně,“ dohadují se policisté, „zdola vytahal hřebíky. Dokud je jich dost, tak se váha těla rozloží a dá se na nich ležet. Jakmile jich plno ubylo, tak těch pár posledních už ho neudrželo.“
      „Ale proč tak divně? Kdyby ho támhle odněkud picnul, tak to bylo raz dva. Udělat takovou díru, to už přece vydá!“
      „A vytahal úplně všechny, to už je úplný nesmysl.“
      „Co pes?“
      „Ten ho ztratil v potoce. Kdoví kde vylezl, jsou tu cesty, silnice, půldne času…“
      „Takže normálně: styky, známí, rodina, ženské, s kým kdy seděl u piva a tak dál. Lidi vypadaj, že by mohli povídat, tak se snad něco dozvíme.“
                                                          *  *  *
     Lojzík udiveně mžoural ze svého doupátka, které si vlastnoručně zbudoval v polozbořeném domku ve stráni. Klidný plácek mezi maringotkami, kde líhal ten potrhlý fakir na prkně s hřebíky byl plný lidí, dokonce i policajty je tam vidět.
      „Ještěže jsem si pospíšil,“ libuje si Lojzík spokojeně, „teď už by se mi to asi nepovedlo, tolik lidí, to bych si netrouf.“
     Má důvod být spokojen, ve sběrně prodal bedýnku hřebíků, a musel to být nějaký extra materiál, sumička je nad očekávání pěkná a pokryje jedno slušné posezení při pivku i s nějakým tím párečkem. Je odtud vidět i hemžení ve městě, lidé chodí po obchodech, muži čekají na ženy před dveřmi krámů, starostí mají plné zuby. Brzy ráno musí do práce; tou dobou Lojzík tvrdě spí, ani ho nenapadne, aby pracoval. Když nemá, ukradne si. Co mu chybí; penízek se vždycky najde, i když občas se skutečně nedostává, ale pracovat? Není lepší se k něčemu dostat zadarmo? Stačí zapřemýšlet a je to doma. Tamhle bylo ještě včera prkno plné hřebíků. Kde jsou ty hřebíky? Večer nažbluňkají Lojzíkovi do bříška. Pravda, trochu si hrábnul do hlíny, bude se muset umýt, než půjde. Taky ruce trochu bolí, ale do večera je to pryč, ještě si trochu poleží. Přece jen vrtal kolik hodin. Lojzík ještě zalétl pohrdlivým pohledem k ulicím s uhoněnými obyvateli. Ženuška, práce. On by tak žít nemohl. Ještě tak tu ženušku by možná snesl, ale práce? Do práce by ho nikdo nedostal.