OBRAT

     Jarda si natáhl nohy, opřel se o opěradlo židle a lebedil si. Pohoda, nic než pohoda. Co měl udělat, to se mu podařilo hned napoprvé, ačkoliv se obával průtahů a všelijakých nesnází. Pohovor se šéfem také dopadl lépe, než se dalo čekat a i kolegové jsou prima.
     Když šel Jarda do práce, počkal na něj řidič autobusu a Jarda sám pak pomáhal nějaké mladé mamince s kočárkem. Vždyť také míval takové mrňousy, i když teď už jsou dávno velcí. Povedli se mu, radost pomyslet, kluk i holka. Samostatní jsou, do ničeho si nedají mluvit. Poradit si nechají, to ano, ale vždycky se pak rozhodují sami. Od malička to s nimi šlo, ani nebývali biti. Snad sem tam trošku na zadek, to nic není. A žena? To je taková duše dobrá, stále s laskavým úsměvem, hodná holka. A v úřadě mu vyšli vstříc! Koukal jako blázen. „Zajisté,“ prý, „ani si sem pro to nemusíte, my vám to pošleme!“
     S lidmi se vůbec dá dobře vyjít, medituje Jarda, vždyť jsou v jádru dobří, alespoň většinou. Ne vždycky, samozřejmě, to by ani nebylo možné. Sem tam se najde dareba, na kterého aby si člověk dával pozor, ale proti těm ostatním… Ačkoliv lepší je dávat si pozor na každého, nikdy nevíš, co může kdo mít za lubem. Takhle v kšeftě třeba, tam tě oberou, ani nemrkneš. A on ten úředník taky možná čeká nějakou pětku. To tak, zavrtěl se Jarda, uvidíme, jestli to pošlou, nebo ne! Já se umím ozvat, se mnou už si pár lidí chtělo vypucovat boty, ale narazili. S nikým se nemazlit, to je jediné. Jako ten můj šéf, napadlo Jardu, odkejve kde co, a pak mě natáhne na prémiích, to už tu taky bylo. Kdo ví, kam je zašantročil,  možná, že se o ně pěkně šábnul s kolegy, ono je jich taky dost. Do očí se staví, ale po straně…
     Však ten autobusák taky asi těžko čekal na něj! Na tu holku s kočárkem čekal, určitě. Kdo ví, co spolu mají; a já jí ještě pomáhám do schodů, fuchtli. Mně nikdo nepomáhal, když jsem se tahal s fakanama. A že jsem si jich užil, jen co je pravda. Žena pořád co má práce, to bych teda rád viděl. Pořád se jen tak uculuje, kdo ví, co se jí tou hlavou honí. Ještě že už jsou ti haranti velcí, ale jsou fakt jak dva mezci. Tvrdohlaví, horem dolem do nich můžeš mluvit, vždycky musí být po jejich; jako bys hučel do dubu. Málo je třískal, to je to. Ale není všem dnům konec! Dokud jste doma, tak jsem táta. Myslej si, že mě můžou oblbovat, napadlo Jardu, ale to by moh každej. Takovejch se najde, co by člověka vyšplouchli! Já se ale nedám, i když teda kolikrát žena říká, že by bylo lepší, kdybych mlčel. Třeba má pravdu, ono je lepší být zticha, ať si každý trhne nohou.
     Jarda nevydržel sedět a začal přecházet po místnosti. Já tak budu někomu dávat všimný, vzpomněl si na vstřícného úředníka. Jak jim člověk padne do spárů, byrokratům, tak by z něj sedřeli kůži. Pak se cpou někde v baru kaviárem, a já abych žral… Jarda si honem nemohl vzpomenout na nějaké chudé jídlo, kterým by se tak mohl cpát on, a čím se cpal opravdu, to zase nebylo na konci řady, na jejímž začátku stál kaviár. Já abych vybíral popelnice, kápl na to pravé. Já mu dám ,zajisté‘! A s každým zamotám, mně je to jedno. Je to stejně jeden darebák vedle druhého, žádné ohledy nikdo k nikomu…
     Že můžou být lidi takové bestie, vrtí hlavou Jarda, jak psi na sebe. Ale to urážím ty psy, lidi jsou horší. Zase si sedl a  podepřel si čelo dlaní. Svoloč, zasyčel. Kam se podíváš, tam se tě někdo snaží odrbat, šidí a šidí…  Šidijó šidijó, ozvalo se Jardovi někde za mozkem na melodii ,živijó‘. Už blbnu, ozvalo se tam vzápětí. Ale není divu, vypětí, které člověk dnes a denně prožívá mezi tou sebrankou, někde musí být vidět. Takové úniky – spíš je zázrak, že lautr nezcvoknu. Copak se to dá takhle vydržet? Jak vůbec můžu žít mezi takovou pakáží? Jarda přimáčkl obličej očima na předloktí, položené na stole, druhou ruku si přitiskl k temeni hlavy a prsty zaryl do vlasů: Že já jsem se už dávno neoběsil!