Nohami. Na otázku, jak srážím kapky rosy z ostrých stébel trav. Poslouchám hudbu z kazety. Z nostalgie. Ale více přecejen z kazety. Hudba proudění větru proplétajícího se mezi domy a jejich zubatými extempore. Předpokládám pozorného čtenáře, ne floutka. Může jít se mnou a dívat se. Z principu posílám dopis. Principu odevzdání se. V dopise i v reálnu se odevzdávám času a sledu procházejících událostí. Kolo jsem nechal opřené o zeď poštovní budovy. Už nefunguje, ale děti se do ní vracejí a každý den vytvářejí nový starý svět, ve kterém opět duní razítka a paní listonošky přehazují kabely přes ramena. Floutkové ohrnují nosy a horní rty. Floutku!