Žena v tričku pod kterým leccos tušíš
 se mlsně olízla jak kočka na plechové střeše
 vzor něco jako Paříž, nevím už
 vydechla, až po alejích vstaly topoly

 a mužové všech galaxií přelili svůj čaj
 slily se řeky
 v záplavách něhy koutky tváří vytaženy
 k prasknutí a nejen ony mají špony
 a rovné silnice zvlnily výmoly

 nač spát, když na kamnech se stále vaří čaj
 ty hudbo hraj, potácet budem se i s ránem
 slunce se opírá, aby snad nespadlo
 až na zem
 muž v rozepnuté košili u okna se salámem