| Dílo #65993 |
|---|
| Autor: | Čirikli |
| Datum publikace: | 06.03.2012 21:21 |
| Počet návštěv: | 88 |
| Počet názorů: | 1 |
| Hodnocení: | 1 1 |
| U Metronomu |
|---|
| Nejznámější kyvadlo v Praze se monotónně pohybovalo. Sem tam, sem tam.
Letná byla vylidněná, jen jeden člověk se rozhodl strávit svou noc na zábradlí u Metronomu, kývat nohama, pít víno z lahve, zapalovat si cigarety a proklínat svůj osud. Ne nahlas, toužil tiše pojít. Původně si chtěl doma postavit z dek a židlí bunkr a poslouchat depresivní hudbu. Ale spolubydlící Petr, si přivedl domů nějakou další oběť, se kterou stráví noc, řekne jí mnoho vět o velké životní lásce a už jí nikdy nezavolá. A zvuky soulože bohužel nekorespondovaly s pocity, které Jonáš, jediný muž na Letné, ať by to mělo znamenat cokoliv, prožíval.
Na zábradlí s výhledem na řeku, to bylo mnohem lepší. Snad proto tam Jonáš seděl už druhou hodinu, a nedovedl si představit, že někdy vyjde slunce, a on bude muset jít pryč. Najít si jiné osamělé místo.
Všechen bol, nechuť a hořkost ho přikryla a dusila jako nějaká deka. Ten druh deky, kterou mívá babička a děda. Těžká, kousavá a páchnoucí naftalínem.
U schodů pozoroval Jonáš delší dobu stín. Ten se najednou ozval a prohlásil: „Vždycky jsem se bála, že se celá tahle konstrukce zřítí a přepůlí někomu lebku. Někdy si myslím, že se to už stalo, právě mě.“
Jonáš věnoval pár minut úvahám nad tím, jak by stín mohl mluvit, a když toho nechal, tak vedle sebe spatřil nádhernou bytost.
„Jsi můj přelud, nebo jsi opravdová? Myslím, že opravdová být nemůžeš.“
„Vypadá to, že nejsi při smyslech, takže bych teoreticky přelud být mohla. Ale zklamu tě, jsem opravdová. Jmenuju se Soňa a jdu z večírku, kterej se poměrně protáh, a já jsem byla děsně opilá, tak jsem si chtěla pročistit hlavu procházkou. Moc se to nepodařilo, ale aspoň jsem se snažila. A dokonce mě ani nikdo nezabil. Teda… tebe vlastně ani neznám, tak abych to nezakřikla.“, řekla ta, která nebyla přelud a sedla si vedle toho, který koukal dolů do řeky.
Soňa si vzala bez ptaní od Jonáše cigaretu a zpozorovala, že na ní přišla fáze čiré radosti, jako vždy okolo třetí, když pije. Měla chuť se s Jonášem poznat, zjistit všechno – co si myslí, po čem touží, proč tu je, proč mlčí a proč to vypadá, jako kdyby poznal už všechno.
A proč nic neříká?
Protože nikdy nevěřil na to, že můžete pocítit sepjetí s někým, koho sotva znáte, ale teď zkoumal ten pocit intimity, který v něm tato situace vytvořila. Zkoumal a přemýšlel nad tím, proč má pocit, jako kdyby jí mohl říct všechno, a proč nepřemýšlí nad tím, co ještě pochopí a co už ne.
Bylo důležité, že se tu v tuto hodinu objevila ona? Měl by stejný pocit, kdyby se tu místo ní objevila úplně jiná holka? Jiná holka, co zpočátku vypadá jako stín a potom jako přelud, co bere dech?
„Neboj se. To je konstrukce od ČKD – poctivá práce.“, řekl Jonáš.
Věta, která zazněla po dlouhé době a značila to, že ani Soňa, ani Jonáš, nevěděli, co dál. Seděli tu spolu, sledovali řeku a přemýšleli nad tím, co všechno je na dnech řek, vět, pocitů. Mysleli na to, jak se jim dařilo a jak se daří teď, pár let potom, co se rozhodli, že se nikdy nevzdají ideálů a nikdy nebudou hrát dospělé hry. Měli toho spoustu společného a možná se to nikdy nedozví.
„Ty sis myslel, že jsem přelud a já si začínám myslet, že jsi sen. Často když usínám, tak myslim na tuhle chvíli. Stokrát jsem si jí vysnila a stokrát mi udělala radost. Představovala jsem si, jak sedim s klukem na Letný, a víš, že přesně na tomhle místě? A vždycky jsme si, v těch představách, měli co říct, i když jsme vůbec nemluvili.“
Jonáš se na Soňu pomalu otočil a usmál se. Věděl, co má na mysli a chtěl celou úvahu trochu doplnit: „A taky je vždycky tma? V mých představách definitivně. Protože ve tmě mě ze mě padá spousta věcí, jako kdybych měl o deset kilo míň. A i v představách chci bejt v pohodě. Tak proto tam mám tmu.“
Každý má nějakou životní filozofii, která život relativizuje a pomáhá nám život přežít a žít ve snesitelné náladě a atmosféře. Jonáš měl tmu, Soňa to měla jinak, dívala se na svůj život z výšky nebo z povzdálí. Obraz, který vytvářela, se jí líbil. Pravděpodobně jí takhle vnímalo i okolí, což byla jedna ze satisfakcí, které prožívala.
Jonáš přemýšlel dál. Říkal si, že je zvláštní, že se v den, kdy udělal spoustu vážných rozhodnutí, které by měly ovlivnit budoucnost, vedle něj zjeví někdo nový, kdo v něm vyvolá pozitivní reakci. Většinou to tak nebylo. Většinou se cizích lidí stranil, neměl rád ten pocit, kdy nevěděl, co od koho čekat. A ty další věci, které se dají spojit s dospělým světem. To nevědomí, co si před kým může dovolit říct, jaká témata načít a jaká ne. S oblibou říkal, když byl někam zván svým spolubydlícím, který se vyskytoval doma čistě jen na přespání, že bude radši doma sám, než sám mezi lidmi. Petr se mu smál. Tak to měl Jonáš.
Soňa to měla jinak. Ta se čistě jen zmítala mužským světem, v poslední době už v čirém zoufalství, proto si řekla, že si dá pohov. Že přestane chodit na rande a řešit, kdo by se k ní hodil a kdo ne. Přestane se snažit protrhnout tu blánu samoty, protože to se snahou nevyřeší. A nebyla už ani snahy schopná, proto vzala za svou myšlenku, že teď zkrátka musí někdo přijít za ní. Ona se už snažit nebude a mělo by to tím pádem tak, a jak znala z praxe, že se někdo tím pádem objeví. Znala to tak z praxe. Nikdy se to ale nestalo jí, vždycky kamarádce, nebo kamarádce kamarádky nebo dokonce složitějším sociálním konstrukcím.
„Víš, Soňo, koukám tak dolů a říkám si, kolik sem vede schodů. Musela jsi vyjít nespočet schodů, musela jsi cestou stokrát proklít stavitele a nadávat si za zvolenou cestu. A já jsem rád, že jsi skoro vyplivla plíce a absolvovala tu těžší cestu. Protože se teď necejtim tak úplně sám a mám pocit, že bys mi rozuměla, kdybychom si kromě toho, že tu sedíme, taky povídali. A jmenuju se Jonáš.“
Soňa měla nutkání říct, že je taky ráda, a to dokonce moc, že tu po té zvláštní párty skončila, ale začala se bát. Vyslovovala svoje domněnky a názory často, neuváženě. Několikrát prosila toho, s kým povídala ve svojí hlavě (nevěřila v boha, ale stejně stále s někým rozmlouvala, akorát nevěděla, jak ho pojmenovat. Bála se žít tak, že by neměla koho prosit o to, aby okolnosti ovlivnil), aby jí naučil jednu důležitou věc – nevyzradit na sebe hned všechna fakta. Naučit jí, jak být trochu tajemná.
A v rámci změn v životě, které měly ode dneška probíhat, se rozhodla, že mu to neřekne. Že je to jako ze snu a že se s ním taky cítí moc dobře. Tak, jako kdyby ho znala, ale zároveň jako by to stačilo. Nějaké hlubší poznání by mohlo všechno zkazit.
„Jonáše si budu pamatovat. Stejně jako ty si budeš pamatovat Soňu, co šla z večírku. Zároveň máme ale oba problém, kámo. Musíme si vymyslet novou ideální situaci, protože jedna se nám už stala, a co teď?“
„Teď máme věc ale zjednodušenou, teda aspoň já jo. Protože místo a situaci vymyslíš jednoduše. Ale vždycky mi dělalo problém vymyslet, s kým bych to mohl, nebo měl (?) prožívat.“
Soňa nemohla nebo nechtěla rozumět dvojsmyslům. Chystala se na život, kde bude všechno jednoduše řečené a jasné od začátku. A věci, které tak nebudou, nehodlala řešit a věnovat jim svou energii.
Tak nereagovala a začala myslet na věci, které byly úplně mimo čas a prostor. Nevědomky tím Jonáše natáhla na skřipec. A jemu se v hlavě začaly shlukovat otázky. Byly docela nepříjemné, ale zrovna ve chvíli, kdy ta nepříjemnost nabírala takové intenzity, že by to nebýval vydržel, tak se Soňa rozhodla, že přilije olej do ohně a řekla, že si vždycky přála, aby měl někdo jasno ve výběru společnosti, co se týče různých akcí a prožitků. Aby to byla ona, ale také nezapomněla poznamenat, že je připravená čelit tomu, že je nejspíš v současné chvíli patetická a trapná a měla by to zabalit.
Jonášovi se ulevilo. Protože něco řekla, ale měl i další důvod. Taky byl často patetický a trapný (možná by se našlo míň chvil, kdy takový nebyl) a potěšilo ho, že v tom zkrátka není sám. Nikdy to nikomu neřekl a rozhodl se, že ani nikdy neřekne, ale byl fanda Haliny Pawlowské.
„Chtěla jsem, aby mi to řekl. A nikdy se to nestalo, tak jsem začala psát knížku. Rozumíš, to je tak tragický. Nechala jsem ho umřít a psala jsem dlouhé kapitoly o tom, co jsme spolu prožili (nikdy se to nestalo, ale já jsem to chtěla, měly to být taky takové ideální situace) a jak je mi líto, že umřel. A já nevím, možná to nebyla taková blbost, pro mě opravdu umřel a už šestý měsíc jsou všichni mrtví. Alespoň pro mě. Píšu vzpomínky o neexistujícím. A nejspíš nechci, aby někdo existoval. Dobře, chci. Chci, aby existoval kluk z Letný.“
„Pro mě jednu holku od Metronomu, prosím.“
„Já bych si s ním povídala, hodiny a bylo by nám oběma už trapný a nepříjemný reagovat na každou věc, co ten druhej řekne, souhlasem.“
„Přesně. Mám to stejně.“
„Připaloval by mi cigarety.“
Jonáš škrtl zapalovačem a přiblížil ho k Sonině cigaretě.
„A roztomile by klátil nohama, sem a tam, asi jako se tady hejbe ta věc, z který mám strach.“
Jonášovy pohybující se nohy. Pohled a pohledy.
Chvíle ticha, jež prohloubila snad všechno, co se v tu chvíli odehrávalo. Nadšení, smutek a rozpaky. Jonáš přemýšlel, že už ani nebude doufat společně s Kokoschkou, že mnoho kapes má osud. Už ani jednu.
„A taky jsem snila… ne jako Kokoschka o tom, že mnoho kapes má osud, a nepadám, ale snila jsem o poezii. Snila jsem o mnoho poeziích, okamžiku, to jsem ostatně už vylíčila. A o recitované poezii. Od něj.“
„Aby ti řekl, že u tebe teplo je, u tebe by se spalo?“
„Hluboko do prachu ponořil by se rád.“
„Z lítosti lijáků by tiše odkrápalo.“
A za chvíli, snad úplně v ten nejsymboličtější moment, totiž když Jonáš recitoval o sametu samoty, za tu krátkou chvíli Soňa už odcházela směrem domů. Měla pocit, že by si nedovedla odpustit, kdyby udělala cokoli jiného.
|
|
| Názory čtenářů |
09.03.2012 14:02
 patafyzik
|
Kde se dělají čárky, v tom máš pěkný hokej. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|