Alkohol zde čpí z každého slova

a svoboda je jata ponížením.

Sám s kletbou nevyřčenou,

co obruč malomyslnosti kolem srdce stahuje.

Snad z Božích úradků,

ne sám,

já odvahu měl k pouti.

S koleny odřenými od pokorných modliteb,

kdy v temnotě strach nahání,

padající hvězda.

Neb sny a naděje už dlouho na úbytě mřou.

Co ještě vykřičet mám,

na skřipci vzpomínek

v tom podivném panoptiku lidských osudů?

Hluchoněmí!?

Malověrní!?

Osud chce bych o sad pečoval

a nikdy neochutnal plodů...

V tom poznání je síla slepců.

Já stále stejný jsem

a dál jdu prostorem a časem.

Nutnost někdy po kovu má chuť.

Má milá Vysočino,

máš v sobě dlouhou, zasmušilou pláň.

Ten klášter rád vždy pozdravím

a díky za záchranný pás,

byť olověný.