Mrtvá těla stromů v kontrastu země

žalují tady němě 

obnaženou bělostí svých ran.

Smráká se v chladu nastalém

nad kolbištěm bitvy  nerovné.

Rozhodnutí ve svobodné vůli

mnohdy větší silou vládne

nežli uragán…

V pokleku hladím  samet času kružnic soustředných

a jedním tahem dlaně překlenu téměř století.

Najednou cítím ..!

Žár léta v ostrých paprscích ,

střídán třeskutým mrazem mnoha zim.

Jsem náhle  v rezonanci nitra svědkem

událostí  z hlubin času tryskajících pod dotekem.

Ve svůdné vůni nadějí jara

zřím páry milenců,

bezstarostný smích  dychtivosti zde z šatů dobových

opojně vydechuje

očekáváním i naplněním.

Do dusotu koní  a skřípění povozů

hudbou podbarvených 

z dáli temně duní stovky bouří prošlých,

jež v záblescích oslnivých

tíhou olova navštívily tento kout.

A v samém středu zakrvácené palety

věků v úsvitu nového milénia

zrod  jejich zaklet v beznaděj,

mlhou dočasnosti právě naplněné

podzimem posledním.