- Hele, ten votevřenej plac tady je děsně divnej. Nebejval tu dřív nějakej pomník? - No, člověče, když jsi na to tak narazil... víš, že máš možná pravdu? Něco tu vážně schází. - Že jo? - No. - Ale pomník, to se mi nezdá. Tady na vsi nikdy nebydlel nikdo slavnej. - To je pravda. - Nemohlo tu bejt něco takovýho... třeba... jako letadlo? - Letadlo? Uprostřed vesnice? Člověče, ty už fakt blbneš. - No jo, letadlo je pitomost, máš recht. Ale něco tady rozhodně bylo. - Asi bylo, ale stejně to máš fuk. Určitě to nebylo moc důležitý, páč bysme si to pamatovali. - Jasně. Já si jinak pamatuju v podstatě všechno. - No dyt. Myslíš, že já ne? - Vzpomínáš třeba, jak jsme jako kluci chodili ke koupališti? - To si piš, jako by to bylo dneska. Tam k tej škvíře v prknech plotu. - Jo, jo. Ta škvíra. To byl skvělej průhled, co? Akorát na ten plácek za křoví, jak se chodily holky převlíkat. - Hm. To bylo, člověče, něco. No... ale... teda... já se vůbec nekoukal, mně to přišlo trapný. - Jo, to mně taky, dyt víš... Ale některý kluci koukali. - To jo. To koukali. - Tak vidíš, jak si eště všechno pamatujeme. - Jasně. Dyt já pamatuju, jak jsem tam jednou potom přišel na to koupaliště a Jiřina povídá: Tý jo, Venco, ty máš v kapse baterku, co? To slyšim, jako kdyby to řekla včéra.
- Fakt? To byl nějakej vtip, ne? Kdo by chodil na koupaliště s baterkou. - No právě. Taky se tomu všichni chechtali. - Hm, to byly doby, člověče. - To teda byly. Dneska už to neni takový. - Neni. Ani zdaleka ne. |