anebo taky ne
 vítr si vezme čtyři střechy vedle tebe
 a tebe nemine

 zbyde ti uprázdněnost
 což nezní tedy přesně stejně jako díra
 kousíčky oken, vzpomínek a nadějí
 už nikdo nikdy stejně neposbírá

 žena v modré sukni válí těsto na válu
 má ruce samou vrásku, úsměvů pomálu
 doběhneš k ní, chytneš ji rukou v slabém pase
 máš všechno na světě, s nadějí ohlédla se