10.08.2017 08:34
Andrew Maxwell
|
Vždycky, když prší, mám chuť nejít, ale stát. Jako by déšť byl oslava nepohybu. Protože déšť sám už je dostatečnej pohyb, jakoby "posvátný padání". I jeho šumění jako by říkalo shhhhhhhh, mlčet a užívat. Je šedivej, svou barvou. Díky tomu vyniknou skrz něj nahlížený barvy jiný. A když foukne vítr, semtam, krk deště se pokřiví, jak kráčející šedivej plameňák. |