Z novelky o soukromém očku.

Byl jsem zvyklý, když přišla chuť, zastavit se na pár piv a jednu Bloody Mary v putyce Bílá labuť. Vždycky jsem přemýšlel, proč „Bílá“. Ten název tím ztratil šanci být jakkoli originální. Černá, dřevěná, červená, mrtvá, tančící, cokoli, ale bílá? Nicméně Smutnej Pete, majitel a jediná obsluha v tomhle pajzlu, byl můj nejoblíbenější barman, … minimálně v téhle ulici. Nabídka nápojů tady je už asi třicet let nejspíš stejná. Dva druhy piv, jeden koktejl (že by proto byl můj oblíbený?), dva druhy čaje, kafe s rumem, kafe bez rumu, jeden bourbon, jedna vodka, a to je asi tak všechno. Ale lidi sem choděj rádi. Smutnej Pete kdysi koupil tohle místo jako obchod se dvěmi místnostmi. Druhá místnost byla sklad. Pete chtěl prodávat jakési smíšené zboží. Ale nakonec převládla jeho láska k chlastu, vyboural stěnu a udělal z toho bar. Chodím si sem sednout, když za sebou potřebuju zavřít dveře a bejt sám se sebou. Bílá labuť je plná zákoutí. Mezi dřevěnými lavicemi se plouží smutnej Smutnej Pete, a občas je i sám překvapený, že za tím či oním rohem ještě někdo sedí. Ale tady si nikdo nestěžuje, že by nebyl dostatečně rychle obsloužen. Sem si choděj lidi odpočinout. A to, co si objednali, pijou tím správným tempem tak, aby až půjde Pete zase okolo, aby jim to vyšlo.