Noc přešla k psacímu stroji. Paštiky popadaly na neučesanou desku stolu, lampa mrkala na každého, kdo vypadal aspoň trochu ochotně. Zavřel jsem oči. 

Viděl jsem zase naši cestu lesem na Vespě, která neznala oddechu. Zelená Vespa, batůžky připojené vzadu, stylové helmy, úsměv jako z katalogu. Jezdíval jsem s tebou moc rád. Očima jsem ještě ve tmě popostrkoval číslíčka na budíku, aby užuž. Aby už byl tady další výlet podél rybníků  rozlitých mezi neučesanými lesy. Z rákosí vylétávala hejna vystrašených ptačích večírků, přerušených vrčením našeho malého stroje. Mraky s námi pluly jako deštníky poponášené pozornými lokaji. A když přece sprchlo, se smíchem jsme se uklidili někam na posed, pod stromy, nebo do zastávky autobusu.

Už tady nebydlíš. Ob večer rozpoutávám paštikové orgie a piju silný čaj. Aby hořkostí připomínal moje naladění na můj osud. Možná to není osud, třeba jsem jenom na chvíli zavřel oči a až zase popostrčím čísílka na budíku, budeš se pohybovat po pokoji, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Nic se nestalo. Jenom noc přešla k psacímu stroji.