Netušil jsem, jak velká je místnost, kde ležím. Byla noc, a já nevěděl, jestli je to ještě tatáž noc, kterou jsem vyběhl zadním vchodem na nádvoří kondominia. Nejsem spoutaný – no aspoň jedna dobrá zpráva. Posadil jsem se. Lůžko pode mnou byla lavice z leštěného dřeva, na jedné straně s opěradlem z téhož materiálu. Žádné polstrování, nejspíš něco jako bývaly lavice na chodbách soudních budov. Ve vzduchu byl chlad z venku, ale okýnko bylo příliš malé na to, aby mi byla vyloženě zima. Tak co budeme dělat, říkal jsem si a osahal si bouli na čele. Okénkem vnikalo dovnitř barevné světlo předvádějících se galaxií, tak jsem se vydal na průzkum okolí. Stěny byly jen nahrubo omítnuté a mimo nich a lavice, kterou už jsem popisoval, v místnosti nebylo nic. Ani dveře. To mě trochu mátlo, ale věřil jsem, že i tahle nejasnost se brzy vysvětlí. V každém případě tohle místo nevypadalo na obvyklé cely Mindlocku, tedy sídla Ochrany vládce. No ale třeba mají pro speciální hosty speciální pokoje.

V tom něco zarachotilo. Odkud to jenom jde? Nahoře? Nojo, logicky to mohlo být jen tam … Nahoře kousek vedle místa, kde jsem ležel, se ve stropě objevilo světlo propouštěné čtvercovými dvířky. Potom hlava, ruce a skládací schody. Ty se rozložily schůdek po schůdku, ale velmi rychle, směrem ke mně.

„Pojďte nahoru,“ zašeptal hlas. A hlava zmizela.

Neznělo to nepřátelsky, takže jsem, věren své věkem získané opatrnosti, pomalu stoupal nahoru. U otvoru jsem se rozhlížel, přece jen je dobré vědět, jestli není poblíž, pro jistotu, únikový východ.

„Vždycky chodíte tak pomalu?“

Stejný hlas jako předtím zazněl odněkud z místnosti před mýma očima. Znělo to ironicky, ale ne vyloženě posměšně, díky tomu jsem trochu povolil uzdu nervům napjatým ostražitostí, a někde uvnitř se usmál.

„Ne, vždycky ne, jen když mě hostitel před pozváním na návštěvu omráčí“

Teď se pro změnu zachechtala osoba v přítmí místnosti, do které jsem lezl. To už jsem se opřel kolenem a o podlahu a vystoupil nahoru. Čelo mě ještě pořád bolelo, ale mnohem palčivější byla touha po orientaci v tom, co se děje.

„Kdo jste?,“ zajímalo mě a pokoušel jsem se přivyknout slabému světlu lampy stojící na stole, kde seděl ten muž. Mohlo mu být kolem padesáti a mám-li být upřímný, na první pohled vypadal jako ….. jako … pirát.

(pokračování v pondělí)