vidím tvůj směr
 držíš se při zdi, když nocí letí laně, (to prostě musíš vidět v polích)
 stromy se ohýbají ve větru
 není to fér, tak usínám a potmě myslím na ně

 muzikant, prý objal saxofon, napil se moc, a příliš žil
 a potom příliš pomlk ztratil před domem
 na co jen myslel, když vzácné chvilky ztrácel
 možná jen toužil, když svět se láme vejpůl
 zůstat nezlomen

 vidím tvůj krok
 podél všech zdí, jež vedou stopy potkávacích potkanů
 se vlečeš jako zima protkávaná jarem
 studí tě prsty na nohou,
 studí tě pohledy opřené do dusného kouře
 co visí nad politým barem

 sedmero dětí v kolečku si tančí (a jančí)
 a žádné z nich se nedožije rána
 stejné jak dřív, protože všechno posune se o pár vteřin jinam
 sedím a koukám a kafe vystydlo a teče po podlaze
 vidím svůj směr
 a proto neusínám