Město šampionů

 chlad rosy, žluť mázlá dehtem v městě šampionů
 pět žen, švitoří, zraněných na cestě kamsi
 jedna je smutná, jen prázdnou rukou prohledává kapsy
 druhá je veselá a nechce se jí domů

 mašina s hlukem hromů sjela mezi domy
 ofoukla sukně vpletlé v nohách (a stromy po cestě)
 pět žen jde z práce, jazyk na vestě
 třetí z nich, poučená, potírá prasklé ruce vrstvou indulony

 čtvrtá je nejstarší a doma dětem koupí akvárium
 se zlatou rybkou, čerchmanti s kšiltovkami chytře přáli si
 ta pátá žena přijde dneska na večeři, jak kdysi
 nejlepší kousky ale podstrkují doma Diům

 Mlynář

 5 hus, knedlíky, a k tomu plus
 polívka s droby
 všichni se radují, až stoly praskly by
 jen starý mlynář s vousem králů
 šel raděj na ryby

 u vody nohy tahá proti proudu
 bosé po kolena
 rád cítí ticho z luk jak vchází do lesů
 mám ruce jeho, vous i minulost
 a ta se vdává
 a já to nesnesu

 Na trubku hrál

 jak umí hrávat město večer, když svět usíná
 znal dobře hlídač parků zvuky nazpaměť
 klaksony v dálkách, tiché pády hvězd a sluncí
 ač vlastně nechtěl, nepřestával se chvět

 s věkem mu přišly chvíle, kdy zbylo trochu času
 šel na střechu, poslouchal a nebo jen tak stál
 když svět se rozladil, posbíral noty ze střech, z nebe
 z futrálu trubku vyndal a pomáhal a hrál.