Uprostřed poloprázdné lednice leželo jedno jablko. Dívala se na něj a přemýšlela, o kolik se jí zvedne útrata za elektriku, když bude čumět do lednice třeba hodinu. Chvilku to zkoušela počítat, ale pak se na to vykašlala, především proto, že jí to nešlo. Jablka ji vždycky fascinovala už od té doby, co jako malá koukala na pohádky. Kousneš do jablka, stane se kouzlo, narostou ti uši, usneš, přijde princ. Zkoušela taky jednu dietu podle modelky odněkud z Francie, kdy třikrát týdně jíte jenom jablka. Zhubla asi kilo, protože takovou sračku už dlouho neměla. Jejímu zažívacímu traktu trvalo dva týdny, než se z toho vzpamatoval.

   Včera měla návštěvu Tedy ne úplně jako návštěvu, Byl tady instalatér, protože se jí něco zaseklo ve dřezu. Julie (žena s jablkem) myslí, že když si šla pro drobné do kabátu, že se jablka, které leželo na misce na lince, dotkl. Ne že by ho chtěl sníst. Jen jeho až kýčovitě dokonalý tvar a barvy lákaly každého. Když odešel, omyla ho jarovou vodou. Nechala ho potom oschnout na okně, sluníčko svítilo, takže netrvalo dlouho a bylo zase skoro dokonalé. Vyleštila ho ještě o zástěru a uložila do lednice, tam na něj každý nemůže.

   Jablíčko v lednici leží v chladu, takže se tak rychle nekazí. Ale i tak by se mu mohlo něco stát. Chodila se tedy na něj jednou za čas podívat. nejdříve měl čas podobu hodiny, později se intervaly mezi návštěvami lednice zkracovaly. No a teď tu sedí. Co kdyby nějaký mikrob, který cestoval tři hodiny ode dna lednice, dorazil právě ve chvíli, kdy ona zavře dvířka, k jablku?! A v ten moment by ho začal požírat nebo ho nakazil smrtelnou chorobou jablek. Ne, radši u něj počká a v kritický moment dokáže včas rozeznat nebezpečí a jablko zachrání.

   Ochránkyně jablek usnula u otevřené lednice vyčerpáním. Měsíční svit přetlačoval světlo pootevřené lednice a nakonec se mu to i podařilo. Julie se držela dveří a jak usnula, pomalu lednici, jeje kdyby to byla jen věděla, zavírala. Když se dvířka úplně zaklapla, Juliin spánek se prohloubil a zákeřný mikrob vyrazil na svou tříhodinovou cestu. Miniaturní nožičky kmitaly směrem k vytouženému cíli a mikrotesáky se zalévaly toxickými mikroslinami. Kdyby Julie věděla. Za zdí vycíděného bytu hrály do noci rozjívené děti playstation a řvaly u toho nadšením. Tříproudová silnice pod vrškem, kde Julie bydlela, rozechvívala základy domu a dávala za pravdu kritikuům tohoto stavebního projektu. V posledním ze tří bytů sledovala žena důchodového věku, jak se rozbíhají vlnky na hladině její právě dovařené kávy.

   Jestli bytový dům spadl, nevíme, především proto, že nás to nezajímalo a odjeli jsme na venkov. Všechny tři byty jsou (v době, kdy se příběh odehrává) plné mikrobů, kteří  moc chtějí sežrat nebo zničit všechno krásné.  Ještěže Julie krásná nebyla. No ale to "ještěže" vlastně není moc na místě, protože jí její absence půvabu stejně nepomohla a Julie zemřela. Klepla ji pepka poté, co se probudila a uvědomila si, že zavřela omylem dvířka ledničky. Bála se podívat dovnitř, protože by mohla zjistit, že všechno, na čem jí v životě záleželo, je pryč, ale bála se i nepodívat, aby se ujistila, že se vlastně nic nestalo. Takováto dilemata ucpávají cévky a trhají srdeční svaly úplně s přehledem, a Julie měla cévy zanešené kvůli stresujícímu způsobu života, který vedla, takže dilema moc práce nemělo. Děti, bydlící ve vedlejším bytu, později vyrostly a vůbec nevěděly, co se stalo s jejich sousedkou, protože jejich rodiče k nim byli ohleduplní a opustili je dříve, než mohli něco prozradit. Tento příběh je napsán podle skutečné události, kterou mi v podniku jménem Bílá růže vyprávěl podnapilý svědek událostí, který se jmenuje Jeremiáš. Jeremiáš býval Juliiným lékařem a než to s ní vzdal, poslední, co jí řekl, bylo, že si nepřeje, aby se tolik fixovala na jeho ohryzek, že si má najít jiný, rozumný objekt svého zájmu. Když mu volali, co se stalo, zapínal poslední kufr a nasedal do kvapného taxíku. A mně klade ještě teď na srdce, abych nikomu neříkal, že jsem jí z legrace na okenní parapet položil TO jablko.